Když čeká návštěvu, nemusí dlouho vysvětlovat cestu. Při průjezdu malou obcí Libořezy na Jindřichohradecku je nemožné přehlédnout dvě velké stíhačky, které stojí na jedné ze zahrad za domem.
Je sobotní odpoledne a David Formánek tráví čas jako obvykle. Sedí na trupu stíhačky MIG-19 a pracuje. „Mašina několik desítek let hnila, takže je ve velmi špatném stavu,“ líčí na úvod 38letý Formánek. O víkendu se sešel s kamarády a nadšenci, kteří mu s rekonstrukcí stíhačky pomáhají. Práce je čeká ještě spousta.
„Stroj teď upravujeme a čistíme. Celé jsme to museli umýt a teď se snažíme vyřešit, jak se bude povrch obnovovat a konzervovat. Postupně se snažíme dostat do všech technických otvorů a povolovat veškeré šrouby,“ popisuje Formánek.
S kolegy už se dostali pod kokpit, k motorům nebo do prostorů radarů, což jsou nejdůležitější místa pro renovaci. Společně mají v plánu nejdříve opravit povrch a vnitřek letadla.
Obnovení do letového provozu? Nemožné
„Odstraňujeme korozní nános, který tam za dlouhé roky vznikl. Musíme to rozhýbat, například kabina nešla vůbec otevřít. Zároveň zjišťujeme, co by se dalo dělat dál. V co nejkratší době chceme přesunout křídla, aby měli lidé ucelenou představu o tom, jak stíhačka vypadala,“ komentuje práce 43letý Marek Kotrč.
Sám je vyučeným leteckým mechanikem. Teď ale pracuje jako technický pracovník na Temelíně a letadla má už jen jako koníček. Stroj, na němž s Davidem Formánkem a dalšími nadšenci pracuje, má za sebou poměrně krátkou aktivní historii.
Vyroben byl na konci roku 1962 v Sovětském svazu. Odtud přeletěl do Českých Budějovic, kde sloužil do roku 1966. Stíhačka poté působila v plzeňských Líních a dosloužila v roce 1972. Její životnost je ale až třicet let. Celkem nalétala 850 hodin.
„Skončila někde na pomníku. Poté se veškeré podobné techniky zbavovalo, takže někde hnila a nikdo se o ni nestaral,“ popisuje příběh stroje David Formánek. Podle něj je obnovení do letového provozu v podstatě nemožné.
Inspirují ho britská muzea
To ale sběratel nemá v plánu. Na své zahradě ji chce uvést do takového stavu, aby se dala vystavovat. V Libořezech proto plánuje postavit halu. Stavět by se mohlo už příští rok a objekt vznikne přímo na zahradě. „Chceme tam vytvořit takovou pavlač, ze které lidé uvidí obě tyhle krásky,“ usmívá se David Formánek a ukazuje na druhý stroj, stíhačku MIG-21.
V Libořezech by rád vytvořil britský styl muzea. „Máme to postavené na dobrovolnictví. Mělo by to být místo, kam budou chodit pracovat lidé dobrovolně. Veškeré peníze by pak šly do mašin místo do lidí. Už máme web, letos asi začneme prodávat trička. Lidé už sem jezdí, dnes jsme tu měli skupinku cyklistů,“ vypráví s nadšením sběratel.
Kolem něj právě pobíhají jeho syn a další děti, které sem přijely se svými tatínky. Sám David Formánek má syna a další dítě s manželkou čekají. „Je to lepší, než kdyby hrál automaty, vysedával na pivu po restauracích nebo se zabíjel někde na motorkách. Jsou mnohem horší mužské neřesti. Letadla jsou tak velká, že ho drží doma na zahradě a naštěstí na zemi. Lehce ho pak odvolám od práce k dětem či domácím pracím,“ směje se 38letá Jana Formánková.
Nevadí jí ani turisté, kteří si sem začínají nacházet cestu. Letecké muzeum Libořezy vzniklo na podzim loňského roku, a tak už nyní Formánek zve zájemce, kteří by si chtěli prohlédnout obě stíhačky.
Druhý stroj je na první pohled v podstatně lepším stavu než první. I on pochází z Ruska. Vyrobený byl v Moskvě v roce 1976. Stíhačka létala do roku 2004. David Formánek ji koupil od společnosti Excalibur Army. Původně o ni měl zájem francouzský sběratel. Nakonec ale od jednání odstoupil a byl na řadě Formánek.
Největší problém je slunce a déšť
„Letadlo je plně funkční a letuschopné. Teď ale není schopné letu, aby se zachovalo v co nejlepším stavu. Největší problém je samozřejmě sluníčko a déšť, i proto potřebujeme halu. Dvakrát ročně musíme dělat povrchovou konzervaci olejem,“ líčí Formánek.
Prací na letadlech tráví velkou část svého času po zaměstnání i během víkendů. „Mám sedět v hospodě, kouřit a pít? To by mě nebavilo. Chci tady něco zanechat pro další generace,“ usmívá se.
Jeho cílem je zachraňovat techniku a ukazovat ji veřejnosti. Přeje si, aby si děti mohly prohlédnout historické stroje, protože všechny postupně mizí. Zatímco mluví o odkazu potomkům, prohání se mu jich po zahradě hned několik. Ukrývají se v útrobách letadel a užívají si sobotního odpoledne.
Sám David Formánek se k vášni dostal jako malý kluk. Když se narodil, bydlel se svými rodiči v Rožnově v Budějovicích nedaleko letiště. Jako malý pozoroval z balkonu vzlétávat a přistávat letadla a pohled na ně ho fascinoval.
V devíti letech začal modelařit a jeho celoživotním snem bylo mít vlastní letadlo. Když ho nakonec získal, rozhodl se posunout plány dál.
„Chtěl jsem z toho udělat veřejnou věc. Vítáme každého, kdo přijde a bude se chtít podívat. Budeme rádi i za jakýkoliv příspěvek. Na webu www.leteckemuzeumliborezy. cz máme číslo účtu, kam nám mohou lidé posílat peníze. Pokud nám někdo bude chtít poskytnout jakoukoliv pomoc, je nejlepší ta finanční. Zájemci ale mohou klidně přijet a pracovat s námi. Jsme rádi za cokoliv,“ dodává David Formánek.
