Martin Vanda studuje obor diplomovaná všeobecná sestra na VOŠ zdravotnické.

Martin Vanda studuje obor diplomovaná všeobecná sestra na VOŠ zdravotnické. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Student pomáhal na covidových jednotkách i po tornádu v moravských vsích

  • 2
Student Vyšší odborné školy zdravotnické Martin Vanda z Týna nad Vltavou pomáhal při pandemii koronaviru v nemocnici na covidových jednotkách. Když pak udeřilo na Moravě tornádo, vydal se i do poničených vesnic. A jednou by rád vyrazil třeba do některé z rozvojových zemí nebo by chtěl pomáhat při katastrofách v zahraničí.

Náročné směny v nemocnici měnil ve volných chvílích za učení, aby zvládl dokončit první semestr na českobudějovické Vyšší odborné škole zdravotnické. V době druhé a třetí covidové vlny měl student Martin Vanda, stejně jako 35 jeho spolužáků, plné ruce práce v prostředí, kde by menší chyba znamenala velké riziko nákazy.

„Museli jsme se nejprve pořádně rozkoukat, ale chtěli jsme se hned zajet, abychom sestrám nebyli přítěží. Hodně z nich se nás dokonce pouštělo do první linie, abychom vše viděli a mohli si zkusit péči o covidové pacienty,“ vysvětluje 22letý student prvního ročníku oboru diplomovaná všeobecná sestra, který do Budějovic dojíždí z Týna nad Vltavou.

On sám si školy užil jen několik týdnů, než začal pomáhat. Před nástupem do nemocnice se staral také o klienty budějovického Alzheimer centra, kam docházel ještě v době, kdy studoval píseckou střední zdravotnickou školu.

„Ve zkratce se dá říci, že jsme dělali práci ošetřovatele. Manipulovali jsme s pacienty a řešili hlavně jejich hygienu. Částečně to připomínalo běžnou školní praxi v nemocnici, jen s tím rozdílem, že jsme si museli při každém kontaktu nasazovat veškeré ochranné pomůcky, což nebylo vždy úplně příjemné,“ přibližuje Vanda s tím, že se za téměř osm měsíců služby v různých zařízeních ani jednou nedostal do karantény.

Ne vždy to ale pro něj  byla rutinní práce. Přišly i okamžiky, kdy si stejně jako stovky dalších sester v jihočeských nemocnicích sáhl na dno.

„Byl to hlavně okamžik smrti některého z pacientů. Když jsme na přístrojích viděli, že odchází, čekali jsme často jen na to, až mu dotluče srdce. Obzvlášť v Alzheimer centru mě smrt často zasáhla, protože se s klienty znám delší dobu a mám k nim vypěstovaný nějaký vztah,“ popisuje Vanda nepříjemné okamžiky své služby.

V nemocnici podle něj brali ostatní studenty jako vítanou pomoc. Občas ale míval pocit, že jsou tam trochu navíc.

„Chvílemi nás tam bylo až moc a šlapali jsme si navzájem po hlavách. Pacienti leželi na několika covidových odděleních, takže na tom našem jich pro nás tolik nebylo. Stávalo se, že na jednoho pacienta připadal jeden zdravotník, na to jsem z praxe nebyl zvyklý,“ všímá si student.

I přesto ale vnímá, že mu několikaměsíční služba v první linii přinesla spoustu zkušeností, které by jinak mohl v běžném nemocničním chodu získat stěží.

„Občas si říkám, že mě v tomto potkalo štěstí a měli jsme šanci být tam, kde nás bylo třeba. Snažil jsem se také co nejvíce s pacienty mluvit a povzbuzovat je. Museli jsme si ale dávat velký pozor, abychom se při vzájemném kontaktu nenakazili,“ vysvětluje Vanda.

Pomáhal ve vsích zničených tornádem

S odstraňováním škod po ničivém tornádu na Hodonínsku vyrazil pomáhat před několika týdny s partou přátel.

„Mám v nedaleké Břeclavi kamaráda, takže jsem měl informace téměř z první ruky. Bylo smutné to vidět, vesnice byly hodně zdemolované a všude byl nepořádek. Spousta lidí tam přišla o všechno,“ vypráví Vanda.

Pomáhal hlavně v části Hodonína – Pánově, kam se nedostal téměř žádný záchranář.

„Místní koordinátor pomoci za námi přišel s tím, že hledají zdravotníky, takže měl radost, když jsme mu mohli pomoci. Třídili jsme přímo v obci léky a pak jsme pomáhali, kde se dalo. Byli jsme potom nějakou dobu i v Hruškách a Moravské Nové Vsi. Lidé tam byli neskutečně silní a pomáhali si navzájem,“ přidává Vanda postřehy z nejvíce postižených obcí.

Zároveň přiznává, že o něj měla rodina v uplynulých měsících a týdnech velké obavy. 

„Nejvíce se báli, aby se mi něco nestalo nebo abych se nenakazil covidem. Také mi kladli na srdce, abych se příliš nepřetěžovat s prací a praxí, ale musím jinak neskromně přiznat, že jsou na mě pyšní,“ říká Vanda, kterého v poslední době nejvíce naplňuje práce v Alzheimer centru.

„Dřív jsem si nedokázal představit, že bych tam mohl někdy pracovat, ale teď mě to nesmírně baví. Rád bych také vyrazil do některé z rozvojových zemí nebo bych chtěl pomáhat při katastrofách v zahraničí. Zkrátka stát se alespoň na chvíli jedním z lékařů bez hranic,“ naznačuje Vanda budoucí plány.