Hrál v desítkách inscenací a několika filmech. Deset let vedl Jihočeské divadlo jako ředitel. Dnes na stejném místě 63letý Jiří Šesták částečně pracuje jako dramaturg, pořádá debaty na různá témata či učí na katedře produkce Divadelní fakulty AMU.
A stále hraje, v těchto dnech zkouší novou hru v Divadle na Vinohradech. Do loňského roku působil v politice jako senátor.
Co pro vás znamená svoboda?
Je to například svoboda vyjadřování i svoboda myšlení, vyznání i volně cestovat či možnost volby povolání. Pro mě je to také důstojnost, kdy se z člověka stává plnohodnotná bytost, která může o sobě rozhodovat. Není to pouze věc nebo předmět, který je například jen nosičem něčí moci. Můžeme ji vnímat také jako možnost kriticky uvažovat a chtít, aby druzí plnili sliby. Svoboda je něco, co je neoddělitelné od člověka a od plnohodnotné bytosti.
Cítíte se teď být svobodný?
Ano.
Řekl jste to velice přesvědčivě a důrazně.
Samozřejmě, byť mě plno věcí štve. Myslím si, že v různých rovinách nefunguje svoboda tak, jak by měla. Mohu se však vyjadřovat, jak chci.
Když procházíte přes náměstí Přemysla Otakara II., vzpomenete si na listopadové události před třiceti lety?
Čas od času ano. Zvláště při jiných demonstracích, které jsou letos docela četné. Vzpomenu si i tehdy, když vidím, že mladí lidé se stávají stále více aktivnějšími. Oni jsou tím motorem veřejného života. Na listopad roku 1989 vzpomínám rád, protože to byly hezké chvíle mého života. Bylo mi tehdy 33 let a prvně jsem zažíval možnost se vzepřít režimu a někoho také hnát k odpovědnosti. Také jsem mohl říkat své názory, byť jsem se o to snažil už dřív. Všechno se měnilo, byly to krásné zážitky.
Mnozí vás označují za duchovního otce revolučního dění v Budějovicích. Přijímáte tuto roli?
Určitě tu bylo víc lidí, kteří tady byli aktivní nezávisle na sobě. Možná je pravda, že v rámci divadla jsem byl asi jedním ze spouštěčů. Už v neděli 19. listopadu ráno jsme se sešli s Petrem Hanusem, Romanem Nevěčným, Danielou Bambasovou či s Honzou Dvořákem. Přišel jsem z kostela, kde pan farář mluvil o tom domnělém zabitém studentovi Šmídovi. A to právě hodně lidí iniciovalo k aktivitě. Já jsem se pak snažil domluvit schůzku některých lidí z divadla na večer v Malém divadle, což bylo v dalších dnech jedním z center listopadových událostí. Toho večera bylo důležité, že jsem přesvědčil kolegy, abychom podepsali hrozbu výpovědi, když nebude druhý den vyhlášena v divadle stávka. Myslím si, že jsem v tom tedy sehrál významnější roli.
V roce 1989 jste ještě neměli takové komunikační možnosti jako dnes, kdy se stávky domlouvají na sociálních sítích a podobně. Jak to vypadalo u vás?
Přes své známé v Praze jsem texty k prohlášením získával po telefonech. Mně to volali z Prahy a diktovali větu po větě, aby co nejvíce lidí vědělo, o co vůbec jde a co se stalo. Třeba za Josefem Průdkem jsem přišel v neděli odpoledne a říkal, že se musíme nutně všichni sejít. Vytíral právě schody. Nic nevěděl, protože přijel z chalupy. Až poté, co si lidé četli naše texty, začali si uvědomovat, o co jde. Už věděli, že i jiná divadla se aktivizují a že u nás osmnáct lidí z činohry dává výpověď. A tam byli lidi jako Bibiana Šimonová, Věra Papírková nebo Karel Soukup, což byly tehdy herecké autority. Druhý den se svolalo celé divadlo do Metropolu, ale ještě před tím o vyhlášení stávky jednala stranická buňka KSČ, která to samozřejmě nedoporučila. Ale na schůzi celého divadla se to následně podařilo. Díky také patří tehdejšímu řediteli divadla Janu Duškovi, který nám dal k dispozici technické zázemí.
A kdy jste vyrazili na náměstí k obyvatelům Budějovic?
První den, v pondělí, jsme ještě večer četli prohlášení u Metropolu a pak jsme šli jednotlivě na náměstí. Tam bylo tak padesát lidí. V úterý jsme tedy šli ke kašně znovu, jako demonstrace tří set lidí z jedné instituce. I s transparenty a vlajkami. A to bylo rozhodující pro dění v Budějovicích, protože tři stovky lidí už není zanedbatelný počet. Bylo to zvláštní, protože jsme si mysleli, že jak jsme přemýšleli my, tak přemýšlejí i ostatní. Ale když jsme šli dnešní ulicí Karla IV., lidé se nepřidávali, naopak se schovávali do obchodů nebo do podloubí. Navíc tam byl krajský prokurátor, kterému jsem potom musel dát občanský průkaz a řekl mi, že za všechno ručím. A když bude rozbitá jediná výloha, okamžitě na náměstí pouští pohotovostní pluk, který už čekal naložený v Lišově.
Jiří Šesták (vpravo) čte s Josefem Průdkem 20. listopadu 1989 u zadního vchodu Metropolu prohlášení divadelníků.
To by nebylo dobré.
Zažil jsem Ameriku (brutální zásah proti účastníkům koncertu v Rudolfově v roce 1974, pozn. red.), takže jsem věděl, co ti policajti dokážou. Ale víte, co bylo zajímavé?
Povídejte.
Zatímco události ve velkých městech byly v plném proudu včetně Budějovic a my měli pocit, že lidé jsou na naší straně, kolegové z divadel na severní Moravě nám říkali, že tam na ně milicionáři pouští psy. V divadlech se sice něco říkalo, ale ve městech bylo mrtvo. Například na Slovensku se dělo v prvních dnech něco jen v Bratislavě, jinde toho lidé věděli jen velmi málo. Proto byly skutečně důležité tři týdny stávek, aby se povědomí o situaci dostalo k co nejvíce lidem a aby se aktivizovala společnost jako celek. Lidé vlastně zapomněli, že by jim snad mělo něco vadit, v tom systému žili čtyřicet let a někteří docela spokojeně. A to, jestli jsou zavření nějací disidenti a že se třeba mladí nemohou dostat na školy, jim bylo jedno.
V té době jste už měl rodinu. Proto se vás zeptám jednoduše. Vy jako jedna z vůdčích postav jste se tehdy nebál?
Třeba ve tři v noci jsem vstal a šel jsem se podívat k oknu, jestli tam nestojí auta a nesledují nás. Divil jsem se, proč nás neseberou, vždyť by to bylo tak jednoduché? Samozřejmě že se k vám dostávají nějaké signály a zprávy. V místě dnešní Gerbery tehdy sídlily milice. Celé noci se tam svítilo a my věděli, že tam mají zbraně. Takže kdyby chtěli, tak na nás vlítli, ale nevěděli, co mají dělat, protože neměli podporu z Ruska. Je jasné, že obavy byly na místě. Člověk věděl, jak jsme dopadli v roce 1968 a 1969, jak to dopadlo v Maďarsku a v Polsku. V roce 1989 jsem měl jedno dítě a druhé bylo na cestě a říkal jsem si, že už jen kvůli nim jsem nemohl couvnout. Ano, měl jsem strach, i lidé v okolí mi říkali, co tvoje děti, co když se jim něco stane? Přijdou o tátu na pět, deset let? Jenže všechno už bylo v člověku uzrálé k revoltě.
Měl jste projev před naprosto zaplněným náměstím i při generální stávce 27. listopadu. Tolik diváků jste asi při žádném představení neměl, je to tak?
Údajně tu bylo na padesát tisíc lidí. V prvních dnech demonstrací jsem roznášel letáky s prohlášením mezi kolegy, abych to nečetl sám. Někteří z nich mi ale řekli: Já tu mám přečíst, že má odstoupit Husák a Jakeš? To se na mě nezlob, ale já mám rodinu a já to nedokážu. Ale to byla normální a legitimní obava z toho, že to může mít hrozné důsledky, kdyby se převrat nepodařil. To bychom nešli sedět jen na několik let, myslím si, že by v Budějovicích i pár lidí nadobro zmizelo. Na generální stávce už však toto lidé až na výjimky neřešili. Na generální stávku jsem si už připravil i své obsáhlejší vyjádření. Vlastně jsme se všichni učili za pochodu, jak nakládat s možností svobodně mluvit.
Zážitků z listopadových dnů máte určitě nespočet. Je tam přesto nějaký, na který nikdy nezapomenete?
Jeden mám. Šli jsme s kolegy v prvním týdnu demonstrací do Koh-i-nooru, kam nás na schůzi pozvali dělníci. Byl jsem tam tuším s Honzou Dvořákem a ve vratech nás zastavil ředitel a říkal, že nás nepustí. Jenže nás sem pozvali dělníci. On, že ho to vůbec nezajímá. Ti dělníci byli ve třetím patře a řvali dolů: Pusťte k nám herce! A já jim odpovídal, ať vyhlásí stávku. A oni volali: A jak se to dělá? Takže dělníci se mě ptali, jak se dělá stávka. Pak měl v televizi Štěpán své vystoupení v ČKD a svými slovy dal těmto lidem návod, jak se vyhlašuje stávka. Jeho banální slova byla zápalnou jiskrou a najednou i tato vrstva měla důvod se do událostí také zapojit.
Čím si vysvětlujete, že v každé době stojí u zrodu změn či stávek především studenti či divadelníci? Máte nějaké pojítko?
Je to dané podstatou mládí. Například šedesátá léta a demonstrace v Paříži a dalších francouzských městech, beatnické hnutí v Americe a tak dále. To všechno hnali mladí lidé. Protože mají své ideály, nejsou životem „poučeni“. Chtějí vidět svět, ve kterém žijí, velice kriticky. A umělci z podstaty vnímají svět kolem sebe citlivěji. A zaplať pánbůh za to. Teď mladí lidé svobodně cestují, mohou svobodně studovat a poznávat svět. A je velmi dobře, že jim vadí, když třeba premiér a prezident lže. A říkají to nahlas. Chtějí svět změnit, nebojí se být aktivní. Tohle jsme my neměli, teprve jsme se to učili. A nyní je na nás, abychom své zkušenosti, třeba s obdobím totality či s rokem 1989, předávali mladým lidem, aby oni někde nedělali zbytečné chyby jako my. Aby nedopustili ztrátu svobody.
