Letos v lednu to bylo 20 let, kdy v Třeboni vzniklo výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík. Psi dobrovolnic a dobrovolníků, kteří jsou do něj zapojení, už pomohli tisícům lidí po celé republice mírnit jejich trápení.
Takovou dobrovolnicí je také Jaroslava Bicková z Domanína u Třeboně, která Hafíkovi předsedá a rozvíjí ho podle nejnovějších trendů. I pro její nejbližší spolupracovníky možná bude překvapením, že před dvěma lety s touto činností málem skončila.
„Rodina, zaměstnání a volnočasová aktivita Hafík, která by vydala na celý úvazek. Do noci jsem psala projekty, vyúčtování a do toho jsem s týmem autorů sestavovala knihu o zooterapii. Jela jsem na tři směny. Navíc mě provází neustálá bolest, protože mám Bechtěrevovu nemoc. Najednou mě zasáhl takový stav vyhoření, že jsem si řekla: Končím,“ načrtává situaci.
Přesně v tu chvíli pomohl hrubosrstý jezevčík Tobi. Odložil lovecké pudy a začal zasahovat láskou. „Třeba jsem se shýbla, abych si zavázala botu, a najednou se objevil jeho fousatý čenich a dal mi hubana. Kam jsem se vrtla, byl za mnou, předával mi energii a jako by říkal: Co sis nabrala, to dokončíš a pak si promyslíš, co dál.“
Psí proroctví se zatím plní. Z knihy Zooterapie v kostce už čtenáři čerpají nejnovější poznatky v této oblasti. Jaroslava je na rodičovské dovolené, k dceři Kačence totiž přibyla sestřička Majda. Maminka má víc klidu i na práci pro sdružení Hafík a čas na rozmýšlení, jak po mateřské vše zorganizovat. A Tobi? Ten se opět poddal přirozenosti loveckého plemene, ale zvládl by i výcvik na psího uzdravovatele.
Jaroslava Bicková(39 let) Narodila se 29. června 1982 v Českých Budějovicích, bydlí v Domaníně. Vystudovala sklářský management na Integrované střední škole sklářské v Chlumu u Třeboně kvůli tamní výuce jazyků. Vysokoškolské studium zacílila na sociální oblast, kde poté pracovala. Roku 2006 absolvovala Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity v oboru rehabilitační péče o postižené děti, dospělé a staré osoby. V následujících pěti letech pokračovala tamtéž doktorským studiem, obor prevence, náprava a terapie zdravotně sociální problematiky dětí, dospělých a seniorů. Jako dobrovolnice stála u zrodu výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík, které v současnosti funguje formou zapsaného spolku. Od roku 2005 je předsedkyní. Další informace o sdružení Hafík jsou na www.canisterapie.org. |
„Lidé, kteří si canisterapii sami nevyzkoušeli, občas prohlašují, že některá plemena jsou pro ni vhodná a jiná ne. Podle mých zkušeností genetický předpoklad plemene rozhoduje o dispozici pro canisterapii jen z deseti procent. Zbylých devadesát má v rukou páníček. Na něm záleží, jak psa vychová, vycvičí a jak s ním bude u klienta pracovat.“
Také se prý říká, že canisterapie spočívá pouze v tom, že si pes lehne k člověku. „To by nemělo význam,“ oponuje Bicková. „Pes musí umět navázat s člověkem kontakt a přimět ho k výkonu. Ten nejzákladnější je, že člověk odloží své obavy a načerpá od psa energii. Díky tomu si vytvoří důvěru k lidem, kteří ho ošetřují. Následně se pejskové můžou podílet na fyzioterapii. Někteří zvládnou s klientem i rehabilitačně cvičit, ale někdy stačí jen drobná pomoc, která je v té chvíli důležitá.“
Vzpomíná na paní s ochrnutou rukou po mrtvici. Nechtěla ji rozcvičovat, chystala se do hrobu. Přivedli tedy vycvičeného pejska. Vklouzl jí do klína, tulil se a pak naznačoval, že chce učesat.
„Paní nedokázala odmítnout. Téměř nepohyblivou rukou uchopila hřeben a s obtížemi česala. Pejsek přicházel znovu a znovu, ženě se zlepšovala nálada i motorika. Později byla ochotná spolupracovat s fyzioterapeutem.“
Mívali doma i třináct psů
A jak se ke canisterapii dostala Jaroslava Bicková? To první, co člověka nejspíš napadne, je správné – ano, pochází z pejskařské rodiny. „A myslivecké,“ zdůrazňuje, protože i ona je myslivkyně a zároveň rozhodčí výkonu loveckých plemen.
Psi jsou jejím osudem od dětství. „Mívali jsme jich doma až třináct najednou. Starala jsem se o ně a chodila s nimi trénovat na cvičák v Třeboni. Strašně ráda jsem jezdila na dětské psí tábory. Když se konal ten první, bylo mi patnáct,“ vzpomíná.
Tam to začalo. Jaroslava, která už se psy leccos uměla, zjistila, že ji baví předávat dětem zkušenosti. Všiml si toho přítel jejích rodičů, profesor Miloš Velemínský, známý neonatolog a pedagog a a rovněž myslivec a milovník psů. V té době ho nadchla forma terapie, která se v Německu rozvíjela už 20 let, ale v Česku ji nikdo neznal – canisterapie. Tedy podpůrné uzdravování pomocí psí lásky a dovedností.
„Jak jsem později zjistila, pan profesor do mě už tehdy vložil naděje, že se budu canisterapii věnovat. Na jednom dětském táboře, kde jsem působila jako asistentka vedoucího, nám ukázal princip této metody. Účastnily se tam děti z dětského domova a některé byly osobnostně uzavřené. Pejskové jim dokázali předat dobrou náladu a přesvědčit je, aby začaly komunikovat s okolím.“
V roce 2000 Miloš Velemínský zařídil, že kynologická setkání v Třeboni začala navštěvovat odbornice na canisterapii Gerda Fischer Finzelberg z německé organizace Mensch und Tier. Naučila české nadšence to nejdůležitější a pomohla jim připravit první zkoušky canisterapeutických týmů.
Následujícího roku hrstka aktivních nadšenců založila výcvikové sdružení Hafík se základnou v Třeboni. Profesor Velemínský a Jaroslava u toho nemohli chybět.
„Studovala jsem Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity, kde byl pan Velemínský děkanem. Na půlroční studijní stáži v Německu jsem jezdila za paní Fischer a získávala další znalosti z oboru. Asi nepřekvapí, že jsem disertační práci obhájila právě na téma canisterapie,“ podotýká Bicková. Poté na fakultě vyučovala, mimo jiné i zooterapii.
Fungují bez přerušení 20 let
Jako odbornici a zapálenou aktivistku si ji roku 2005 zvolili v Hafíkovi za předsedkyni. Jelikož naše legislativa neumožňovala vykonávat canisterapii jako zaměstnání, spojila svůj další profesní život se sociální sférou.
„Dva roky jsem byla zaměstnaná na oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu Třeboň a pak až do současné rodičovské jsem pracovala jako vedoucí sociálně aktivizačních služeb společnosti Temperi,“ vypočítává.
Mezitím se vdala, manžel Jan je samozřejmě myslivec. Před sedmi lety se jim narodila dcera Kateřina, před půldruhým rokem Magdaléna a s ní je Jaroslava na mateřské. Tím naše povídání v Masných krámech opsalo pomyslný kruh ke svému začátku a zbývá ještě několik slov o sdružení Hafík.
„Jsme patrně jediní v České republice, kdo v této oblasti funguje bez přerušení 20 let, a neustále se rozvíjíme. V současnosti máme osmdesát dobrovolníků a celkově více než sto pejsků. Poskytují služby lidem od dětského věku až po seniorský. Zároveň každoročně pořádáme okolo stovky jednorázových akcí pro veřejnost a zde musím poděkovat své spolupracovnici Lidušce Cimlové, která je koordinuje,“ upřesňuje.
Všem, kteří se podílejí na činnosti Hafíka, chtěla předsedkyně sdružení osobně poděkovat už v lednu u příležitosti výročí. Plánované setkání jim ale proticovidová opatření posunula tolikrát, že už se v roce 2021 neuskuteční. „A tak všem děkuji prostřednictvím tohoto článku. Vážím si vás za vše, co se svými pejsky nezištně děláte pro druhé,“ říká Jaroslava Bicková.
