Ať si připadáme významní, anebo obyčejní, každým okamžikem své existence píšeme příběh do mozaiky dějin.
To mě napadlo, když jsem dočetl knižní novinku Kronika mojí velké války. Na základě objevených deníkových záznamů obyčejného člověka, jenž se ocitl ve víru první světové války, ji k vydání připravil Zdeněk Vybíral, historik Husitského muzea v Táboře. Díky jeho invenčnímu přístupu se příběh čte jedním dechem a čtenář se při tom dozví tolik historických faktů, že se stane tak trochu odborníkem na danou dějinnou etapu.
Asi nejsem jediný, kdo se Zdeňka Vybírala zeptal, proč všichni historikové nevytvářejí své publikace právě tímto způsobem. S úsměvem odpověděl: „Hned se mi vybavují slova mého profesora Václava Bůžka, nynějšího ředitele Historického ústavu Jihočeské univerzity. Nám studentům říkával: Historie je především věda, a tudíž by se měla psát vědecky. Myslím, že je to naprosto legitimní postoj. Ale zároveň je věcí vkusu a vnitřního naladění každého profesionálního historika, jakým způsobem o historii píše. Mně více vyhovuje literární přístup. Souhlasím s antickým dějepiscem Hérodotem, že historik by měl vyprávět.“
Otec z něj chtěl mít řidiče kamionu
Když historik vypráví literární formou, je v mnohem obtížnější pozici než běžný spisovatel. Ten si totiž může leccos přimyslet, aby děj získal patřičnou napínavost.
„Zato literárně tvořící historik smí pracovat jen s ověřitelnými fakty. Ta někdy bývají ukryta v pramenech mezi řádky. Aby je odhalil, musí velice dobře rozumět dané době. Teprve pak se mu začnou zobrazovat příběhy tehdejších lidí v autentické podobě. Když zrekonstruujeme příběhy dávno mrtvých lidí, vdechneme jim nový život. Právě to mě na historii nejvíc baví.“
Zdeněk Vybíral (47 let)Historik, kurátor, vedoucí historického oddělení a zástupce ředitele pro vědu a výzkum Husitského muzea v Táboře. Narodil se 25. září 1971 ve Zlíně, pochází z Tlumačova. Na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích absolvoval obor český jazyk a dějepis. Současně vystudoval na této univerzitě obor kulturních dějin. Od roku 1998 pracuje v Husitském muzeu. Bydlí v Táboře, je ženatý, s manželkou Evou má tři děti – Annu (20 let), Marka (18) a Davida (8). Vydal řadu publikací, například tituly Bitva u Moháče (2008), Jan Žižka (2014) nebo Jan Hus (2015). Dosud poslední knižní počin, který představil čtenářské obci, se jmenuje Kronika mojí velké války. Kniha vyšla v nakladatelství Euromedia, ilustracemi ji doplnil výtvarník Václav Šlajch. |
Bylo by s podivem, kdyby člověk, který druhým přibližuje historii pomocí příběhů, neměl sám svou zajímavou story. A protože se o životě současných historiků píše jen výjimečně, pojďme si příběh Zdeňka Vybírala vyprávět.
Narodil se ve Zlíně, dětství a mládí prožil v městysi Tlumačov. „Pocházím z rodu dělníků a řemeslníků. Když jsem byl malý, můj otec snil o tom, že se budu živit jako řidič kamionu. Mně ale svět motorismu neoslovoval a místo toho jsem si v jednom kuse četl. Nejraději jsem měl knihy Miloše Kratochvíla, Vojtěcha Zamarovského a Ludvíka Součka, našich popularizátorů historie. Jakmile mě zaujal nějaký příběh, sám jsem si vyhledával další fakta.“
Jeho zájem se brzy začal projevovat i ve škole. Učitelka dějepisu ale byla zoufalá. „Když mě vyvolala, zodpověděl jsem její otázku a pak jsem měl tendenci vyprávět, jak to bylo dál. Vykládal jsem nejen učivo dalších hodin, ale i dalších ročníků dějepisu. Učitelka mě pak raději nevyvolávala vůbec, aby měla prostor pro svůj výklad.“
Z dnešního pohledu byl přímo nastartován pro dráhu historika, ale nescházelo mnoho a pracoval by s elektrickým proudem. „Na gymnáziu v Otrokovicích nás ve třetím ročníku rozdělili do skupin zaměřených na budoucí profese. Kupodivu tam neměli žádnou skupinu humanitního zaměření a já se dostal mezi elektrotechniky. Když s námi výchovní poradci řešili přihlášky na vysoké školy, všechno směřovalo k tomu, že půjdu na elektrotechnickou fakultu.“
V roce 1998 nastoupil do muzea
Jeho stále větší láskou ale byla historie, jen netušil, jak se k ní profesně dostat. „Kamarád mi poradil, abych dějepis vyučoval, když o něm tak rád vyprávím. Zároveň mi řekl, že nejsnadněji se člověk dostane na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, kde berou každého. Byla to však jen fáma. Měli tam laťku nastavenou vysoko a přijímali jen jednoho z šesti uchazečů. A tím šťastným jsem se stal právě já. Vůbec toho nelituji.“
Dva roky nato se utvořila Jihočeská univerzita a Zdeněk Vybíral si přibral další studium – pětiletý obor kulturních dějin. Jeho vyučujícími byl již zmíněný profesor Václav Bůžek a také docentka Dagmar Blümlová. Ti ho nejvíce ovlivnili. Po absolvování školy vyučoval dějiny na katedře cestovního ruchu, která v té době sídlila v Táboře. A pak přišla nabídka, která se prostě nedala odmítnout. V roce 1998 nastoupil do Husitského muzea.
„Trvale jsem zakotvil v Táboře a měl jsem k tomu několik dobrých důvodů. Jednak jsem se v něm oženil, mám tam zaměstnání, které mě baví, a město se mi velice líbí. Nacházím v něm všechno, co vyhovuje mé romantické povaze. Malebná zákoutí, přírodu v blízkém okolí a slavnou husitskou minulost. Každá generace našeho národa si ji znovu objevuje a utváří si k ní vztah. Klidně by mohlo vzniknout rčení: Řekni mi, co si myslíš o husitství, a já ti řeknu, jaký jsi Čech.“
Zdeněk Vybíral působí v Husitském muzeu jako vedoucí historického oddělení a zástupce ředitele pro vědu a výzkum. Dál rozvíjí filozofii muzea, která si dala za cíl propagovat nejen husitství jako takové, ale i husitské tradice v moderních dějinách národa.
Historik by měl podával dějiny tak, aby jim lidé rozuměli
„Z nejzajímavějších projektů bych rád jmenoval vybudování expozice Husité, která slouží jako interaktivní učebnice dějepisu pro veřejnost, dále jubilejní expozice věnované Janu Žižkovi, Janu Husovi, bitvě u Zborova a letošnímu stoletému výročí novodobé české státnosti. Potěšující je, že o výstavy projevují zájem i mladí lidé. V současnosti je Husitské muzeum hodnoceno jako jedno z nejlepších v republice v oblasti muzejní didaktiky a zpřístupňování historických témat mládeži.“
Do badatelského záběru Zdeňka Vybírala patří kulturní dějiny českého pozdního středověku a raného novověku, osmanská expanze do střední Evropy a rovněž moderní dějiny Ruska. Vedle toho hojně publikuje. Zatím poslední vydanou knihou, na které se podílel, je zpracování deníků jihočeského legionáře Václava Trešla s názvem Kronika mojí velké války.
„Kniha má podtitul Skutečný příběh člověka v nelidské době. Jedná se o upřímné vyprávění člověka, kterého vtáhly dějiny do svého soukolí. Václav Trešl byl zedník z Myslkovic, namluvil si dívku ze sousední vsi a náhle začala první světová válka. Mařenka mu stačila dát jedinou hubičku a pak ho viděla až za šest let, když se vrátil z legií. Mezitím mu mnohokrát šlo o život, byl přímým účastníkem společenských zvratů a po celou dobu si psal deník, aby jeho budoucí žena věděla, co v odloučení prožil,“ prozrazuje táborský historik.
Přitažlivá forma příběhu má však mnohem hlubší význam než jen snahu o vtažení čtenáře do děje. „Jedním z poslání historiků je na základě dějinných podobností odhalovat kořeny blížícího se nebezpečí. Myslím si, že právě v současnosti nám civilizační nebezpečí hrozí, ale zatím ještě máme šanci ho zažehnat. Vnímavý čtenář tuto hrozbu objeví i v paralelách některých částí příběhu Václava Trešla. Proto je třeba, aby historik podával dějiny tak, aby jim lidé rozuměli,“ říká Zdeněk Vybíral.
