Jako student gymnázia obcházel písecké antikvariáty a vybíral si tituly jako třeba Kniha o Kosti od Josefa Pekaře nebo Nejstarší pověsti české Vladimíra Karbusického.
„Zjišťoval jsem, že se jedná o náhled na minulost dost odlišnou, než jsme se učili ve škole. Tak ve mě narůstal zájem o dějiny, že jsem se po gymnáziu hlásil k jejich studiu. Ale nepřijali mě,“ vzpomíná Jan Jaroš, rodák z Putimi na Písecku, který je dnes uznávaným filmovým kritikem.
Že by se profesionálně zabýval filmem, ho přitom v té době ani nenapadlo. „Měl jsem film rád, jezdil jsem na letní filmové školy, které se pořádaly v Písku. Byl jsem členem filmového klubu. Vnímal jsem to ale jako zálibu,“ hodnotí Jaroš.
To se změnilo na vojně, když se rozhodl přihlásit na divadelní a filmovou vědu. Že by uspěl, ani nedoufal. „Obor neotvírali každý rok a bylo hodně zájemců. K mému údivu jsem byl přijat. Bez jakékoliv protekce, známosti. Popravdě, dodnes nechápu, jak se to přihodilo,“ usmívá se.
I tak si nejdříve myslel, že to bude jeho velký koníček a ve chvílích volna se prostě bude dívat na filmy, které ho zajímají. „Nikdy jsem nepředpokládal, že bych se tím měl zabývat naplno. Když jsem byl na vysoké škole, uvědomil jsem si, že končí legrace,“ míní Jaroš.
Jméno Jaroš zaznělo v Kameňáku
Od té doby zhlédl tisíce filmů různých žánrů. Dobrých i horších. „Když se dívám na film v kině, buď mě děj vtáhne a přestávám vnímat svět kolem, nebo se mezi mnou a filmem vytvoří skleněná stěna, která mě dál nepustí. Případů, kdy zůstávám venku, je samozřejmě víc než těch, které mě vtáhnou,“ popisuje Jaroš.
A jak sám říká, postupně zjišťuje, že film už nic nového nepřináší. Spíše obnovuje jen staré vzory, schémata, obaluje je do nové podoby.
„Film se vždy snaží přitáhnout a ohromit a o to samé se snažily filmy před dvaceti i bezmála sto lety. Tvůrci je dělají na obdobném principu a liší se vyspělostí techniky a uměním příběh obalit do stále přitažlivější podoby. Myslím si, že všechno důležité už bylo řečeno,“ srovnává.
Jan Jaroš(62 let) Narodil se 26. 4. 1958 v Písku, vyrůstal v Putimi. Vystudoval písecké gymnázium a absolvoval Filozofickou fakultu UK, obor divadelní a filmová věda. Nyní pracuje jako knihovník v České televizi. Věnuje se stále i filmové kritice. Recenze filmů píše například pro týdeník Rozhlas a Film a doba. Je členem identifikační komise Národního filmového archivu. Dlouhodobě zkoumá českou i zahraniční filmovou tvorbu v totalitních podmínkách. Sepsal řadu studií věnovaných českým i zahraničním filmařům. Bydlí v Praze, je ženatý, má dceru. |
Práce filmového kritika není jednoduchá. „V dobách, kdy jsem začínal, se ke mně zprostředkovaně dostávaly zvěsti, že tvůrce nadával, co si to ti recenzenti a speciálně Jaroš dovolují takto psát,“ vzpomíná.
A i když nyní si podle něj někteří tvůrci zakládají spíše na tom, že recenze nečtou a hodnocení je nezajímá, vždycky tomu tak není.
„Jednou jsem se setkal s tím, že se mi pohněvaný režisér pokusil dát takříkajíc přes hubu. Vyrazil si to se mnou vyřídit ručně. Nelíbilo se mu, co jsem o něm napsal, a ještě jsem se dopustil nějaké nepřesnosti, což tedy byla moje chyba,“ podotýká Jaroš.
„Režisér Zdeněk Troška zase zařadil mé jméno do jednoho z dílů Kameňáku jako pacienta v nemocnici. Ale nebyl jsem v tom sám, hodně filmových kritiků mu není úplně nakloněných,“ bere věc s nadhledem Jaroš, který své názory na hodnocené snímky výrazně nemění ani s odstupem času.
„Člověk se vyvíjí a na to, co se mu nelíbí nebo líbí, může během let začít měnit názor. Většinou se mi ale nestává, že bych výrazně změnil postoje,“ vysvětluje.
Přestože má blízko k filmovému světu, s lidmi z umělecké branže se moc nestýká.
„Buď si musíte vybrat, že je vám režisér sympatický, nebo se věnovat jeho filmu. Oboje se slučovat nedá. Vyhýbám se rozhovorům s tvůrci, režiséry, je to velmi zavádějící. Snadno pak může vzniknout podezření, že nemám ani tak nic proti dílu, jako jeho tvůrci,“ vnímá Jaroš.
„V okamžiku, kdy si s lidmi začnete budovat nějaký vztah, je velmi problematické psát, že je to milý člověk, ale ten film se mu vlastně vůbec nepovedl. Když se mi nezamlouvá dílo, neznamená to, že mám výhrady proti autorovi, i když ti to moc nechápou,“ prozrazuje.
„Cimbura nebyl hrdina“
Posledních šest let pracuje v knihovně v České televizi a filmovou kritikou se zabývá ve volném čase. Před pandemií covidu a zavřením kin do nich i tak vyrážel pravidelně. Předem se ale snaží odhadnout snímky, které by ho mohly zajímat.
„Člověk si za ta léta vytvořil určitou závislost a jde o to, aby si průběžně doplňoval hladinku a příliš ji nepřekračoval, protože pak už mám pocity zbytečnosti, že zabíjím čas sledováním hloupostí,“ naznačuje Jaroš.
Velkou část času věnuje i knihám. Hlavně odborné literatuře, čímž se neustále udržuje v obraze v oblasti filmu, divadla, ale i své milované historie. A učarovala mu i historie všedního života.
„Rád čtu venkovské kroniky. Autoři do nich často ukládají své celoživotní zkušenosti. Většinou se jedná o venkovské učitele,“ zmiňuje Jan Jaroš.
Mezi knihami, které přečetl, tak nemohly chybět ani Dějiny osady Putim, které napsal před bezmála sto lety řídící učitel Josef Koc.
„Velmi ho obdivuji. Dokázal číst kromě textů v němčině a latině i stará písma z 18. nebo 19. století. Na jejich základě sepsal dějiny Putimi,“ říká.
I rodina Jana Jaroše má v Putimi na Písecku dlouhou historii sahající až do 16. století. Mezi jeho předky patří Jan Cimbura. Putimský sedlák, kterého si vybral jako předlohu do stejnojmenné knihy Jindřich Šimon Baar, kterou napsal na začátku 20. století.
„Moje babička z otcovy strany byla vnučkou Cimbury. Nijak zvlášť se tak u nás tento příbuzenský vztah neřešil, ústřední rodová linie se vztahovala k Jarošům. Což je ostatně jedna z postav i v románu o Cimburovi. Jsme propojeni velmi vzdáleně. Nikdy se to u nás nevnímalo jako něco mimořádného,“ konstatuje Jan Jaroš.
Po slavném předkovi rodině žádné osobní předměty nezůstaly, a tak je těžké říct, jaký byl Jan Cimbura, kterého spisovatel Baar popisuje jako hrdinu, doopravdy. Něco málo ale přece jen Jan Jaroš odhalil právě v putimské kronice.
„Autor v ní píše, že ho znal a vyprávění o něm v knize z části neodpovídá skutečnosti. Je zveličené a povýšené do roviny symbolu, kdy Cimbura nevystupuje sám za sebe, ale působí jako vzor, ideál určitého chování, myšlení, počínání,“ uvažuje Jaroš, který je přesvědčený, že Cimbura nijak nevybočoval, a kdyby o něm Baar nenapsal, byl by dnes zapomenutý stejně jako všichni z doby, kdy žil.
Nedochovala se ani sedlákova podobizna. „Pravděpodobně byl podsaditý, velmi urostlé postavy, ale nebyl zřejmě vysoký. Rovněž se má zakládat na pravdě, že měl velké nohy a kvůli tomu si musel nechávat šít obuv, kterou jinak nemohl sehnat, a měl mimořádnou sílu,“ vyjmenovává Jan Jaroš.
A zdědil tedy něco po svém předkovi? „Nevím, jestli to mám po něm, každopádně mám velkou nohu, ale stejně tak to může být pozůstatek z jarošovské linie,“ vtipkuje.
A jisté je, že se svým prapradědečkem má společnou i další věc. Lásku k Putimi, do které se Jan Jaroš pravidelně vrací a tráví v malé vesnici poblíž Písku s oblibou léto.
