Alexandra Zvonařová vybudovala sbírku jesliček, která ve své kategorii patří k největším na světě.
Nyní také mapuje zvyky, jakými žije jihočeský venkov. „Velký boom byl po revoluci, kdy se lidé vrátili k něčemu, co třeba znali ze svého dětství, a obnovili tradice. Třeba masopustní obchůzky. Ale myslím si, že i dál od revoluce se na to lidé stále zaměřují, protože jim leckdy chybí sounáležitost v obci. Buď využívají starých tradic, anebo vymýšlejí nové aktivity. A je to dobře, protože jinak by se vůbec nesešli,“ vypráví Zvonařová.
Těší ji, že na vsích pořád fungují sdružení jako dobrovolní hasiči nebo myslivci, kteří pořádají různé akce. „A i když to třeba není úplně podle pravidel, jak by to mělo probíhat, pořád je tam snaha něco vymyslet, pobavit se, a to si myslím, že je fajn,“ vyzdvihuje.
Doplnila, že mnozí organizátoři se chodí do muzea ptát na historické podrobnosti, jak přesně akce vypadala, co si na ni lidé oblékali, aby do obnovených zvyků mohli vrátit skutečnou historii.
K srdci jí nepřirostly novodobé akce importované za západních zemí. „Ale možná že se z toho tady třeba za nějakých 20, 30 let tradice stane a budeme si myslet, že sem vydlabané dýně historicky patří. Vlastně i vánoční stromek je docela novou tradicí, starou asi jenom 150 let. Dříve tady byly právě betlémy,“ přiblížila Zvonařová.
Všem neustále připomíná, že když už nutně musejí ve školách slavit Halloween, ať nezapomínají ani na pálení čarodějnic.
„Protože máme řadu krásných českých zvyků, které se úplně neudržují a nemáme na ně čas,“ mrzí ji. Na druhou stranu ale ocenila, že skoro v každé vsi stojí v květnu májka, obcemi chodí masopustní průvody a mezi živě udržované svátky patří i velikonoční pomlázky a zdobení kraslic.
Zatímco většina lidí má jesličky neodmyslitelně spojené s Vánocemi, pro etnografku Muzea Jindřichohradecka je to každodenní práce. Celoročně vyhledává a pátrá, čím by obohatila už tak pestrou sbírku, která patří k největším na světě. Za tři desítky let nasbírala na 130 jihočeských betlémů z rozličných materiálů. Jindřichův Hradec je totiž s výrobou jesliček neodmyslitelně spjatý.
Alexandra ZvonařováNarodila se v Jindřichově Hradci, je jí 58 let. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor ruština a dějepis. Od 90. let 20. století pracuje jako etnografka Muzea Jindřichohradecka, kde spravuje národopisné sbírky, fondy historických fotografií, betlémů, řemesla, zemědělství či textilu. Každých pět let pořádá mezinárodní soutěžní výstavu Nožík Tomáše Krýzy, jíž se účastní přes stovku betlemářů. Sbírky muzea obohatila o více než 130 jihočeských betlémů. Mezi její velké záliby patří cestování po celém světě, s oblibou si vybírá místa s významnými jesličkami. |
První zmínka o jesličkách pochází z roku 1579 a v předminulém století nebyla ve městě jediná ulice, kde by lidé nevystavovali za okny scénu narození Krista. Největší perlou muzejní sbírky jsou ale Krýzovy jesličky, které jsou největším lidovým mechanickým betlémem na světě a punčochářský mistr Tomáš Krýza je vyráběl přes 60 let.
Nejen na jeho odkaz chtěla etnografka navázat, když zjistila, že sbírka muzea čítá i další jesličky. „Vzala jsem si za cíl podporovat tu tradici, zjišťovat, kdo tvoří, jaké jsou ještě historické betlémy. Když jsem se do toho projektu pouštěla, tak jsem si myslela, že už historické betlémy nikde nejsou, že se nedají sehnat ani náhodou. Začala jsem tedy objíždět současné tvůrce a začala se s nimi bavit,“ popisuje své začátky v muzeu Zvonařová.
Muzejní sbírku se jí ale během let podařilo obohatit o mnohé skvosty, považované za nenávratně ztracené.
„Dokonce se nám podařilo získat betlém, o kterém jsme si mysleli, že je ztracený – skříňkový pohyblivý betlém od Tomáše Krýzy, o kterém se psalo v literatuře, ale nikdo o něm nevěděl. A shodou náhod se nám ho podařilo získat dokonce darem,“ vzpomíná.
Rájem historiků jsou půdy starých domů
Do muzeí se cenné předměty dostávají různými cestami, například z pozůstalostí a aukcí. Ale řadu zajímavých přírůstků získají muzejníci jako dar, když se lidé chtějí zbavit starých věcí, ke kterým mají vztah a nechtějí je vyhodit na smetiště. Rájem pro historiky jsou také neobývané půdy starých domů.
„Někdy se oblečeme do pracovního a vypravíme se na staré půdy, kde se hromadí věci, které nikdo nevyhodil desítky let. Skoro každá půda totiž ukrývá poklad. Nemusí to být jen na první pohled cennosti a starožitnosti. Zajímavý už je i nábytek a oblečení staré několik desítek let, které chceme uchovat pro budoucí generace. A je škoda, když to při uklízení skončí všechno hromadně v kontejneru, aniž by to viděl nějaký odborník,“ podotýká Zvonařová.
1. listopadu 2017 |
Etnografka po třech desítkách let patří mezi světové odborníky na betlémy. Je viceprezidentkou Českého sdružení přátel betlémů a zasedá i ve Světové federaci betlémářů, která sídlí v Římě. „Nyní se nám povedl velký úspěch, že zástupce Česka bude zasedat v tom nejužším výboru, který má jen pět členů,“ vyzdvihuje Zvonařová.
Pro betlémáře pořádá konference, exkurze, výlety, ale hlavně výstavy. Každoročně představuje jednoho z tvůrců v kostele sv. Jana Křtitele a jednou za pět let pořádá soutěžní výstavu Nožík Tomáše Krýzy.
„Je zajímavé, že se mezi betlémáři hodně objevují mladí lidé, kteří se samozřejmě snaží jít svou vlastní cestou. Využívají jak své vlastní zkušenosti, ale inspirují se i světovými trendy. My máme takové otřepané heslo betlémy stále živé. Protože to není tradice, která by skončila před 100 lety a betlémy byly jenom v muzeích, ale pořád je lidé vytvářejí a pořád navazují na svoje předky. A to je dobře,“ zdůrazňuje etnografka Zvonařová.
