Jsem celý od bláta, v holinkách mi čvachtá, bolí mě koleno a v břiše kručí. Když se však dívám na naše hráze, mám radost.
Až půjdu příště okolo Modravy, k rašeliništi na lokalitě Rybárna se určitě podívám. Za pár týdnů už by tam měl být totiž znát i výsledek našeho snažení. Tamnímu rašeliništi, kam se nedá dostat s těžkou technikou, jsme s partou dalších nadšenců pomáhali celé dopoledne, aby se dokázalo vzpamatovat z toho, co mu naordinovali socialističtí inženýři. Aby dokázalo znovu zadržovat vodu, vrátil se na něj rašeliník, a bylo tak ku prospěchu nejen kousku národního parku, ale i lidem, kteří jsou na vodě zadržované v horách závislí.
Právě toho chtějí docílit lidé, kteří se účastní Dnů pro rašeliniště. Správa Národního parku Šumava je pořádá od roku 2006. Přihlásit se mezi dobrovolníky může každý, kdo se chce na obnově dříve poškozených rašelinišť podílet. Tentokrát jsem se mezi ně zařadil i já.
Patnáct lidí dělalo hráze
Loňské sucho debatu o nutnosti zadržování vody v krajině pořádně rozproudilo. A tenhle den ukazuje, jak mohou lidé dát přírodě druhou šanci.
Dny pro rašeliništěPravidelná akce, kterou Správa Národního parku Šumava pořádá pro veřejnost od roku 2006. Ne každé rašeliniště je totiž možné obnovovat s pomocí těžké techniky. Na vytipovaných místech se do obnovy mohou zapojit i turisté a vyzkoušet si, co je k pomoci přírodě potřeba. Důležitá je včasná registrace, vždy je omezený počet účastníků. Další termín je naplánovaný na 10. září, informace k přihlášení budou zveřejněné na www.npsumava.cz. |
Celkem nás bylo patnáct. Někteří si tuhle práci přijeli vyzkoušet poprvé, další už ale podobných dnů absolvovali několik, a mohou se tak na Šumavu vydávat i proto, aby po letech ohodnotili svou práci.
„Mnoho těch míst je v první zóně, kam člověk jen tak nemůže. Ale třeba rašeliniště pod Březníkem už jsme si mohli prohlédnout s průvodcem. Byl dost skeptický v tom, jaký mohou mít taková opatření význam. Ale ta místa opravdu ožila,“ popisoval Vladislav Nejedlý z Benátek nad Jizerou. Ten na Dny pro rašeliniště jezdí na Šumavu pravidelně už od doby, kdy s nimi správa před deseti lety začala.
Práce, kterou jsme měli za úkol, vypadala jednoduše. Iva Bufková, která vede tým na obnovu mokřadů na Šumavě, nám nejprve ukázala mapu lokality. V její mapě byly vyznačené přirozené potoky, které zdánlivě obyčejnou podmáčenou loukou protékají, i odvodňovací kanály. Právě ty kdysi rašeliniště vysušily. Pomocí jednoduchého nářadí jsme je měli přehradit, a zamezit tak dalšímu odtékání vody.
Nejprve jsme museli z auta vynosit nářadí: krumpáče, rýče, pilky a kýble a také prkna a roli geotextilie. Potom jsme vybraný úsek kanálu rozdělili na tři úseky a sami utvořili tři skupiny. Připojil jsem se k rodině Jankových z Oplot nedaleko Přeštic. Ti přijeli rašeliniště obnovovat poprvé.
„O akci už jsme slyšeli a před nějakou dobou jsme na Kvildě našli letáček, že se uvolnila dvě místa. Neváhali jsme a zavolali - a měli jsme štěstí, že byla místa ještě volná,“ vysvětlovala Naďa Janková.
Na březích kanálu byla vyznačena místa, kde jsme se měli prokopat až k tvrdému podloží. Na něj jsme pak měli naskládat prkna, která utvoří hráz. Na rozdíl od skupin pracujících nad námi jsme měli situaci těžší, protože jsme pracovali uprostřed zbytků bývalého prameniště. Co jsme krumpáči a rýči vykopali, tak okamžitě zaplavovala voda, takže za chvíli jsme byli všichni od bláta. A jakmile jsme začali stavět hráz z prken, začala se voda hromadit tak, že najednou místy holinky nestačily. I tak se nám ale povedlo postavit dvě hráze a pečlivě je zaházet vykopanými drny.
Kousek od nás se rýčem oháněl ministr životního prostředí Richard Brabec, který si na pomoc šumavským mokřadům odskočil z houbařské dovolené. Jeho i další skupině se brzy také podařilo kanál přehradit a blížila se další část programu.
„V porovnání s tím, co už jsem zažil, jsme měli tentokrát štěstí na terén a byla větší pohoda. Nejhorší to zatím bylo na Rokytské slati, kde jsme pracovali uprostřed kleče a pořád jsme se jen prokopávali kořeny. Za dopoledne jsme tak zvládli udělat jen zlomek toho, co jsme zvládli dnes,“ hodnotil další pravidelný účastník z Benátek nad Jizerou Aleš Mlejnek.
Za odměnu jsme směli do první zóny
Kleč nás ale při výpravě do světa rašelinišť přeci jen ještě čekala. Odměnou za práci byl totiž výlet na nedalekou Šáreckou slať. Ta leží v první zóně národního parku, kam se běžně jen tak někdo nepodívá. I my jsme tam mohli jen díky výjimce. Brzy jsme se ocitli v polích kleče a vlochyně, kde se dalo orientovat jen podle v dálce stojících smrků.
Dobrovolníci si v šumavském národním parku vyzkoušeli, jak se zavodňují louky. Pracovali u Roklanského potoka v lokalitě Rybárna poblíž Modravy.
Iva Bufková nás ale vedla neomylně až k jezírkům uprostřed vrchoviště, kde ve vodou nacucaném rašeliníku nerušeně rostou třeba i masožravé rosnatky a spousty dalších druhů rostlin a živočichů, které u nás zapomněla doba ledová. „Hloubka rašeliny je tady až přes osm metrů. Na Šumavě je mnoho druhů rašelinišť, každý si vybaví jako první právě ten vrchovištní typ. Další ale vypadají jako podmáčený les nebo zvláštní louky. A i tato rašeliniště, která člověk v minulosti odvodnil, se budeme snažit dát v dalších letech do pořádku,“ popisovala Iva Bufková.
Jako Šárecká slať už taková místa zřejmě nikdy vypadat nebudou, ale rašeliník se na ně vrátí a zadrží tam vodu. A když se dá přírodě šance, dokáže podle Bufkové překvapit. „To se nám stalo například na některých obnovených vrchovištích, kde se nám po několika letech objevily mimořádně vzácné rostliny, které jsme tam už vůbec nečekali,“ dodala Bufková.
