V devadesátých letech jsem byl na Šumavě každou volnou chvíli. Vnímal jsem jeden zásadní rozdíl v pohledu ochranářů na turistiku na straně bavorské a české.
Na bavorské straně parku bylo pro turisty zpřístupněno každé zajímavé místo. V takových lokalitách byly vybudovány dřevěné chodníky se zábradlím, turista se dostal, kam potřeboval, necítil potřebu chodníky opouštět, chodit mimo ně a poškozovat přírodu.
Na straně české opak. Raději zákaz vstupu než zpřístupnit ohleduplným způsobem. Výsledkem bylo masové opouštění chodníků, nelegální vstupy do rezervací. Jasně, byla to i otázka peněz.
Šel jsem jednou po hranici 1. zóny NP u Roklanské chaty. Zastavil mě tehdejší ředitel NP a (slušně) mě upozornil, že se pohybuji v místě, kde to není povoleno. Skutečnost byla taková, že stačilo jít dva metry od silnice a už bych byl v "povolené" části. Prý ruším tetřevy.
Paradoxní na tom bylo, že o 500 metrů dále vrtulník stahoval kmeny z terénu. Ten asi tetřevům nevadil.
Je těžké najít nějaký kompromis mezi pohledem ochranářů a turistů. Faktem je, že oblast jižně až západně od Modravy je místem s největším výskytem tetřeva hlušce na Šumavě. Možnost zpřístupnění Luzenského údolí tedy hodnotím velmi pozitivně.
