Na obyčejných dřevěných vratech vsazených v kamenné zídce stojí, že zahrada je otevřena od března do listopadu od 10 do 16 hodin. Ale i hodinu po zavírací době se po cestičkách rozlehlého zeleného areálu často procházejí skupiny lidí.
Ta zahrada je v Sezimově Ústí na Táborsku a patří k vile druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Po dlouhá desetiletí to byla nedobytná tvrz.
Dnes je ale zpřístupněná a zájem návštěvníků je veliký.
Na parkovišti naproti prezidentskému sídlu se střídají auta z celé republiky, zájemci bez předchozí rezervace se prakticky nemají šanci vejít do patnáctičlenných skupin, které se dostanou po pár stech metrech za další zamčenou bránu slibující prohlídku vily.
Ještě před ní ale přitahuje k zastávce rodinná hrobka Edvarda a Hany Benešových s bustou prezidenta. Stačí vystoupat deset masivních kamenných schodů a ocitnete se pod takzvanou Husovou kazatelnou, kterou si jako místo posledního odpočinku vybral sám doktor Beneš. Hrobka je na rozdíl od vily přístupná z parku denně.
Je vidět vliv jižní Francie
Jenže to, co můžete vidět a poznat bez omezení, není tak lákavé jako věc dlouho zapovězená. Návštěvníci trpělivě čekají, až je průvodce v půlhodinovém intervalu pustí na cestičku vedoucí k vile.
Zatím mohou třeba na chvíli zavřít oči, zaposlouchat se do ptačího koncertu nesoucího se ze vzrostlých listnáčů a jehličnanů a při nádechu lehce vlhkého vzduchu z Lužnice, která sídlo obtéká, se přenést někam do Středomoří.
Anebo se zabavit studováním návštěvního řádu. Seznam ikon, co všechno se v areálu nesmí, je úctyhodný. Zákazů v něm napočítáte čtrnáct: od konzumace alkoholu, jídla a pití přes fotografování, vodění psů a nošení zbraní až po jízdu na inlinech a kole.
Ale čekání se vyplatí. Prezidentova vila okouzlí příchozí stylem, který je podobný středomořské architektuře, i vnitřním členěním. Zvenčí působí jako jednopatrová, přitom má vlastně patra dvě.
„Vila byla postavena v roce 1931 podle projektu architekta Petra Kropáčka, který se bohužel její dostavby nedožil. Měla nízké střechy a světlé místnosti, protože manželé Benešovi obdivovali vesnické domy na jihu Francie,“ vypráví průvodce Pavel Král, který je studentem gymnázia.
V přízemí prosvětleného domu s řadou velkých francouzských oken si návštěvníci prohlížejí původní pracovnu Edvarda Beneše. Se dvěma pohodlnými sedacími soupravami obklopujícími kulaté stolky a jednoduchými policemi s pár desítkami starých knih působí spíš jako místnost pro posezení s přáteli.
Za druhé světové války, kterou manželé Benešovi strávili v exilu, byla spousta věcí z vily ztracena a po návratu se jim podařilo dohledat jen jejich část.
Naproti pracovně nahlížejí příchozí do jídelny, která je ponechána tak, jak ji zařizovala paní Hana. Porcelánový servis se odráží v masivním zrcadle na protější zdi obdélníkové místnosti. V prosklených vitrínách je porcelán ze 17. století a jídelna je propojená dveřmi do obývacího pokoje, v němž zůstala zachovaná jen původní kamna.
Měl tu pokoj i Jan Masaryk
Přímo do jednotlivých místností ale návštěvníci přístup nemají, nejsou to žádné rozlehlé pokoje jako na zámku, proto je mohou prozkoumávat jen ze vstupních prostor. V mezipatře upozorňuje průvodce na zavřené dveře, za nimiž měla svoji pracovnu Hana Benešová.
„A tady se nacházel pokoj Jana Masaryka. Protože rodiny Masarykových a Benešových byly velmi úzce spojeny jak politickými názory, tak osobními vztahy. Benešovi neměli děti a možná díky tomu si vytvořili tak blízký vztah s Masarykovými dětmi Alicí a Janem,“ líčí průvodce.
Ani pokoj Jana Masaryka ale návštěvníci neuvidí, místnost za zavřenými dveřmi využívají v současnosti politici. Na chodbě v patře mohou příchozí porovnat původní fotku vily z roku 1931 a po dostavbě z roku 1937, kdy prošla rekonstrukcí, aby se stala důstojným sídlem hlavy státu.
Druhý československý prezident se totiž odmítl nastěhovat do některého ze státních zámků, po Masarykově smrti se nepřestěhoval ani do Lán. Proto byla v sezimovoústecké vile přistavěna terasa a podloubí směrem k Lužnici, uvnitř byla doplněna knihovna a upravena pracovna.
Na prohlídkové trase v prvním patře lidé nahlédnou opět do oficiální pracovny prezidenta, v níž upoutá velká knihovna. Ale podle průvodce i z ní zbylo po válce jen torzo, původně byla mnohem větší. Přístupný je ještě pokoj, v němž 3. září 1948 Edvard Beneš zemřel. Na posteli s krémovým přehozem leží pietně dvě suché růže ve smuteční vazbě.
V interiéru se návštěvníci zdrží jen okolo dvaceti minut a pak je ještě čeká komentovaná prohlídka zahrady. „Hana Benešová byla vášnivá zahradnice. Vědělo se, že milovala konvalinky a při jejím návratu z exilu je dostala na přivítání,“ dodává Pavel Král.
Dnes se o rozlehlý areál sezimovoústecké Benešovy vily s jedenáctihektarovou zahradou starají čtyři správci a dva zahradníci. Při prohlídkách se střídají čtyři průvodci.
