Bydlí tam jen na tři stovky obyvatel, ale dlouhé roky patřily v kraji mezi velmi dobré fotbalové značky. Teď však Lažiště mizí ze soutěží. Dospělý fotbal se tam hrát nebude, alespoň ne pod tamějším názvem.
Klub se sjednotil s nedalekými Prachaticemi, přenechal jim krajský přebor. Prachatické béčko bude hrát I. A třídu právě v Lažištích a C tým v Záblatí o soutěž níž. A do těchto celků se zbývající místní hráči připojí.
Značka FK Lažiště tedy zůstane jen v mládeži. „Loni jsme měli jen 16 hráčů. Na poslední zápas jsme jeli v jedenácti, nebylo to k tomu. Měli jsme rozpočet na sezonu milion korun, přesto nemohli sehnat hráče. Místní nemáme, ti z okolí hrají za lepší peníze,“ povzdechne si vedoucí klubu Pavel Hodina.
Prachatický Tatran i Lažiště získaly od fotbalové asociace na převod výjimku. „Je to zkušební období. Není běžné, abychom předali vyšší soutěž bez výsledků na hřišti. Jsme s Tatranem domluvení, že nám za rok soutěž případně vrátí. Ale moc to nevidím, hráče pořád mít nebudeme,“ myslí si Hodina.
V obci nejsou ani talentovaní mladí fotbalisté, kteří by v budoucnu mužstvo doplnili. „V týmu nehrál už žádný místní kluk. Mládež máme, ale za deset let nám vyšel do áčka asi jeden hráč. Funguje to spíš tak, že v obci jiné možnosti nejsou,“ vysvětluje.
Při tom ještě před třemi lety Lažiště postoupily do I. A třídy, pak se vrátily i do krajského přeboru. A navenek konci nic nenasvědčovalo.
„Tehdy jsme změnili filozofii a začali přivádět hráče, kterým jsme za zápasy už dávali odměny. Lovili jsme na Budějovicku či na Příbramsku, tým pak převyšoval I. A třídu, proto jsme postoupili. Ale nemělo to budoucnost,“ přiznává.
Deset kilometrů od Prachatic přitom funguje krásný areál s novým zázemím. „Fúzí se snažíme prodloužit život celému areálu, byť pod jiným názvem. Kdybychom se nespojili, padlo by to do dvou let úplně. Budou se tam hrát zápasy béčka, někdy i áčka. Věřím, že to budou lidé brát tak, že chodí na Lažiště, ne na Prachatice. I když jich už stejně moc nechodilo, když nehráli místní,“ přemítá.
Paradoxní zároveň je, že ve zlatých érách klubu Lažiště mnohdy přetahovaly fotbalisty právě z Prachatic. „Bývalo to tak. Různě se to střídalo podle toho, kdo zrovna hrál vyšší soutěž. Ale už ani v Prachaticích hráče nemají. Všichni utečou za penězi nebo do zahraničí,“ tvrdí.
Před několika lety by nikoho ani nenapadlo, že by se oba rivalové někdy spojili. Sám Hodina to kdysi nepřipouštěl.
„Upřímně, před těmi zhruba třemi lety jsem osobně nebyl proti, ale nechtěl jsem spekulovat. Už když klub vedl tehdejší předseda Václav Princ, tak se to řešilo. Teď už jiná možnost nebyla. Máme maximálně 15 hráčů, a to je málo. Současný tým by nižší soutěž hrát nechtěl, takže ani to nepadalo v úvahu. Hráči často pracují v zahraničí, peněz mají dost. Když jim nabídnete drobné na pivo, tak už to nikoho nezajímá,“ přibližuje.
V Lažištích se hrával dříve okresní přebor, v 90. letech se celek prodral výše, střídal A a B třídu. Na přelomu století klub postoupil do krajského přeboru, největším úspěchem zůstává páté místo. A to měla tehdy soutěž vyšší úroveň. Příští rok by si klub připomínal 40. výročí od založení místního fotbalu.
Pavel Hodina působí v klubu s přestávkami už přes 30 let. Osobně si však zánik mužského týmu nebere.
„Hrával jsem i v Prachaticích, ale beru to tak, že to dělám pro Lažiště. Částečně tu fotbal zůstane. Živě si vybavuji ty nervy vždy v pátek večer před zápasem. Raději jsem vypínal mobil, abych neviděl, kdo všechno se omlouvá. Musel jsem obvolával veterány a počítat lidi. I po čtyřicítce jsem si bral kopačky, abych byl dvanáctý třináctý hráč. To mi chybět nebude,“ uleví si.
Podobné potíže mohou nastat i jinde. „U dětí to může být katastrofa, ale covidová pauza dopadne i na starší. Zjistili, že jim fotbal nechybí, řada už skončila. Radši se půjdou občas podívat. Příští sezona to odhalí. A příhraniční regiony to budou mít ještě těžší. Už teď chodí ven hodně hráčů a i v cizině jich budou mít málo,“ dodává.
