Považujete se za cvoky?
Halada: Neuráží mne to. Některým lidem to tak může připadat, i když to nemyslí ve zlém. Je krize, všichni se musí ohánět, aby uživili rodiny, a my celé dny opravujeme zemanské tvrze. Možná oba trpíme zvláštní duševní úchylkou.
Hric: Asi jsem svým způsobem cvok. Ale jakmile jsem dolní tvrz uviděl, uchvátila mne. Doslova jsem jí propadl. Byla to láska na první pohled.
Proč utápíte peníze v tak bezedných projektech, jako je záchrana zemanských tvrzí?
Hric: Jsem ve věku, kdy si chci ještě něco pořádného dokázat, i když tohle je přece jen velké sousto - to uznávám. Ale vždycky jsem se věnoval historii, a když si uvědomím, že v místnosti, kde teď spolu popíjíme kávu, se rodili, žili, snili o svých touhách nebo i umírali lidé už před stovkami let, tak se mne zmocňuje velká pokora a obdiv k tomuto místu. Legrace, co? Ale mne tohle vědomí dost posiluje... Těžko se to vysvětluje.
Halada: Baví mne to. A propadl jsem tomu natolik, že už nic jiného v životě dělat nebudu. Jde ostatně o práci na desítky let. A zbude jí dost i pro naše potomky.
ZACHRÁNIL JSEM...
|
Ján Hric (45) je profesí strojní inženýr. Pochází z východního Slovenska. Živí se jako starožitník a obchodem s nemovitostmi. Kestřanskou dolní tvrz (koupil ji v roce 2005) považuje za nový domov, a jak v nadsázce říká, i životní lásku. Proto se chce v budoucnu věnovat výhradně její rekonstrukci a zpřístupnění lidem.Halada: Horní tvrz vlastním společně s tatínkem a bratrem. Jsem tu od rána do večera - takže mi to stojí za to. Nejšpinavější práci máme už za sebou. Teď už se s památkáři radíme, jaká okna sem dáme, tak aby se podobala původním. Jak opravit příšerně začouzenou kapli, kterou naši předci přestavěli v osmnáctém století na černou kuchyni, nebo jak využít nádherné sklepy s gotickými klenbami...
Hric: Opravuji, přesněji zachraňuji svůj dům. Dost přesvědčivý motiv, ne?
Vy chcete v tvrzi i bydlet?
Hric: To bych opravdu velmi rád. Počítám se zřízením šesti sedmi apartmánů. Jeden z nich obsadím. Ostatní budu za rozumnou cenu pronajímat návštěvníkům.
Halada: Anebo manželům, kteří budou oddáni v naší kapli. My na tvrzi bydlet nebudeme. Nechceme narušovat její středověkou patinu. K bydlení využijeme její hospodářské budovy.
To zní romanticky. Tvrze stojí pár metrů od sebe. Nebudete si konkurovat a přetahovat zákazníky?
Halada: Nemůžeme si jít po krku. Doplatili bychom na to oba. Honza nocležníkům nabídne pohodlí, zatímco nocování u nás bude dost blízké středověku. V čistotě, ale bez civilizačních vymožeností - i takových lidí se najde určitě dost.
Hric: No a já tehdejší dobu lidem přiblížím v zajímavé expozici. Místa je na to ve věži dost.
Martin Halada a jeho horní středověká tvrz v Kestřanech.
Martin Halada odkoupil středověkou tvrz od zemědělského družstva v roce 2005.
Jaké ještě máte s tvrzemi plány?
Halada: Rádi bychom lidem co nejrealističtěji ukázali, jak žila nižší šlechta nebo zemani. Velkých hradů je v Česku dost. Ale raně gotická tvrz je unikátem. Počítáme i s koncerty, výstavami, případně i rauty, když si je bude chtít nějaká firma v sále naší středověké pevnosti užít. Tvrze zapadají i do každoročního rýžování zlata na Otavě, která protéká Kestřany. Letos přijely stovky lidí.
Hric: Kromě romantického ubytování chci lidem otevřít "okno" do třináctého století. To snad není málo.
Na kolik vás přijde tahle stavitelská vášeň?
Hric: Stát nás podle možností podporuje granty. Nezlobte se, ale částky, které do tvrze dávám já, nebudu zveřejňovat. Někomu se mohou zdát vysoké, nákladné jsou ovšem i opravy. A puntičkářští památkáři přitom dohlížejí i na detaily.
Halada: Z grantu jsme třeba opravili kamenný most přes vodní příkop. Vědomí, že nás stát nenechává při záchraně tvrzí, které budou prohlášeny za národní kulturní památku, na holičkách, nás zavazuje a v té dřině také povzbuzuje. Opravy hradíme z výnosů pronájmů našich nemovitostí v Brně.
ZACHRÁNIL JSEM...
|
Martin Halada (38) vystudoval slévárenskou průmyslovku. Několik let pracoval jako správce počítačových sítí. Pak se věnoval nákupu, opravě a pronájmu nemovitostí. V roce 2005 odkoupil od zemědělského družstva horní středověkou tvrz v Kestřanech s přilehlým zdevastovaným zámkem. Hric: Ještě dlouhá léta do ní budu jen cpát peníze. Ale časem snad ano. Aby bylo jasno - nejde mi o mamon. Důležitější je, že se mi daří zachránit klenot z třináctého století.
Halada: Uživit? Těžko říct, zda to bude i na uživení. Naše rodina si opravou tvrze i přilehlého zámku plní především velký sen.
Sen o tom, že po vás zbude něco, o čem budou lidé mluvit s úctou?
Halada: To jsou snad až příliš vzletná slova. Bude nám stačit pocit, že jsme pomohli zachovat zcela výjimečnou stavbu.
Hric: Jestli chcete vědět, co mne nahnalo do tak šíleného projektu, který je pro mé blízké velkou finanční i psychickou zátěží, tak je to asi ješitnost, že to dokážu. Že udělám něco pořádného, z čeho budou mít návštěvníci radost.
Litovali jste někdy své volby?
Hric: Má rodina ten nápad vnímá trochu jinak. Když tedy přijde občas krize, tak se ptají: Má to všechno vůbec smysl? Mají se mnou ovšem svatou trpělivost, takže je vždy přesvědčím a jde se dál.
Halada: Někdy jsme dost utahaní, protože potíží spíše přibývá než ubývá. V takových chvílích vypadnu vždy na týden z Kestřan, abych se pak stejně nemohl dočkat, až budu znovu šmejdit po cimbuří. Z občasných depresí nás dostávají někdy až dojemné vzkazy lidí v návštěvní knize.
