Hospodyňky nechtějí, aby jim po vydrhnuté podlaze někdo chodil v botách, kterými prošel po poplivaných a jinak zaneřáděných českých chodnících. Nikdo nechce tomu druhému tzv. "našlapat" a také kamínky v podrážce poškrábat novou plovoučku.
To raději přežije fakt, že má v ponožce díru. Horší je to s odérem, který se po zutí z některých line. Časté to bývá především u řemeslníků. Dalším důvodem je hraní dětí na zemi. Málokterý rodič chce, aby jeho potomek nahradil mop a svým oblečením vytřel pošlapaný kvartýr. A v neposlední řadě si nohy od bot příjemně odpočinou.
Jedinou změnou je nechávání bot na rohožce před dveřmi. Dříve, když šel člověk po schodech, přesně věděl, kdo má jak početnou návštěvu. Pak se na boty zaměřili různí nenechavci, a tak je bezpečnější dávat boty dovnitř.
Za vším hledej Baťu
Zouvání se často považuje za přežitek z doby socialismu, kdy učitelky na chodbách hlídaly, zda je dítě přezuté, tedy zda dodržuje školní řád. Pokud si bačkorky doma žák zapomněl, prožil celé vyučování v ponožkách, ve kterých se po linu na chodbách krásně klouzalo.
Výzva čtenářům Pošlete nám váš příběh na téma přezouvání na e-mail: bydleni@idnes.cz. Tři nejlepší zveřejníme a odměníme dárky. |
Zvyk však musíme hledat jinde. Na začátku všeho byl český velkopodnikatel Tomáš Baťa, který ve 20. letech minulého století začal ve velkém vyrábět přezůvky za příznivé ceny.
Pantofle nazval domácí obuví a vyrazil do měst s masivní reklamní kampaní, která lákala české nohy na odpočinek v pohodlných bačkorách a vybízela Čechoslováky k ležérnosti. Nic tedy nebránilo masovému rozšíření.
"Baťovy slogany vychvalovaly bačkory rýmovánkami jako Milý je dárek, papučí párek, Noha v teple, nemoc v pekle, Spíš než tretky, dětem trepky, nebo Hned se nám to lépe učí, když vklouzneme do papučí," píše v článku z ledna 2011 Naše bačkorová úchylka Petr Zídek z Lidových novin.
"Přezouvání definitivně vyhrálo v šedesátých letech s výstavbou sídlišť. Byty v panelácích byly kolaudovány někdy i dva tři roky předtím, než k nim byly postaveny asfaltové chodníky. Dojít domů tak znamenalo přebrodit stovky metrů oraniště, což dobře ukazuje film Věry Chytilové Panelstory z roku 1979. V té době dokonce vládl zvyk nosit si s sebou na návštěvu pantofle v igelitce," uvádí Zídek.
A jak se k problému staví odborník na etiketu Ladislav Špaček? Ve své knize Malá kniha etikety píše: "Na návštěvě se nepřezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi. Muž v solidním obleku a v ponožkách stejně jako dáma v koktejlkách a bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích nebudou vypadat o nic lépe. Hostitelé se musejí smířit s tím, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí i vyluxovat."
Pochodeň zouvání s námi drží Japonsko
V tradici přezouvání však nejsme ve světě sami. Kolegou je nám Japonsko. Český architekt Bedřich Feuerstein, který v roce 1926 odjel do Japonska, kde realizoval řadu projektů, popisuje přezouvání v knize O japonské architektuře:
"Japonská obuv zvaná geta jest horizontální prkénko nesené dvěma vertikálními a je k noze přidržována dvěma šňůrami, které se zachytí v mezeře mezi palcem a ostatními prsty. Tato obuv se nechává buď před domem, neb v předsíni. Pro chodby v domě je obuv jiná, zóri, téhož principu, ale zhotovená ze slámy. Před vstupem do pokoje nechávají se zóri na chodbě a do pokoje vstupuje Japonec buď bos, nebo v punčochách zvaných tabi. Před každým japonským domem je vidět složená geta návštěvníků. Je to jako část domu, kus pohyblivé podlahy. Je to část oděvu, která by byla částí domu."
I když je to realita 20. let minulého století, přesto se tento zvyk stále dodržuje a domácí trepky v žádné domácnosti nechybí. Zajímavostí jsou i speciální pantofle určené pro vstup na toaletu, a to i v pohostinství v japonském stylu. Přezouvání se učí děti již odmala a dodržuje ho stará i mladší generace.
Zouvají se také ovšem v islámských zemích, v některých částech Kanady a ve Skandinávii. Přezouvá se také Slovensko, Maďarsko a někdy i obyvatelé Německa a Rakouska. Samozřejmě bychom našli i další spřízněné duše.
