David Vávra v Šumných stopách žasne nad stavbami Čechů v Japonsku

Železobetonové konstrukce, dřevostavby i český folklor. To vše najdete v tvorbě Antonína Raymonda v Japonsku. Dokázal zde zrealizovat třeba 21 projektů za jediný rok. Řada z nich patří v zemi vycházející slunce dodnes k nejzajímavějším stavbám.

Antonín Raymond dokázal ze všeho vytěžit to nejlepší. Občas se nechal inspirovat i tím, co ho zaujalo u jiných architektů. Dokonce slavný Corbusier, kterého velmi obdivoval, mu vyčetl okopírování své práce.

"Plagiátorem není ten, kdo byl druhý, ale ten, který je horší. Tak to Raymond vnímal," vysvětluje David Vávra, průvodce cyklu Šumné stopy, jehož třetí díl je věnován kladenskému rodákovi (sobota 7. května ČT2 ve 20:00).

Raymond (1888–1976) si prostě vybíral to nejlepší, co objevil. Vše ovšem dokázal přetvořit tvůrčím způsobem a nikdy nezapomínal na funkčnost. Nejlépe je to vidět na projektech kostelů a škol, ty se staly v Japonsku takřka vzorem, podle něhož se tady dodnes staví. Často měla na jejich úspěchu velký podíl Raymondova žena Noémi, skvělá kreslířka, ilustrátorka a designérka nábytku.

"Ohýbal beton do křivek modliteb," popisuje třeba architekt Vávra jeho kostel sv. Anselma, kde si Raymond také geniálně pohrál se světlem. Kryptu v suterénu kostela pojal v duchu konstruktivismu.

Druhý ze tří dílů věnovaných kladenskému rodákovi ukáže nejzajímavější stavby postavené zejména po 2. světové válce. Architekt Raymond totiž opustil v roce 1948 svůj ateliér v New Yorku a vrátil se do Japonska, aby pomohl s obnovou země zničené válkou. Navrhl zde řadu sídel amerických firem, například Standard Oil nebo Reader's Digest.

Ve třetím díle Šumných stop čeká diváka vila Fusaichiro Inoue, Muzeum umění v Takasaki, Gunma Music Center (také v Takasaki), katolický kostel sv. Anselma v Tokiu, seminář Divine World, Univerzita Nanzan v Nagoji, Golf Club v Tokiu či New Studio v Karuizawě. A samozřejmě vtipný a zároveň zasvěcený komentář "žasnoucího" Davida Vávry.

Antonín Raymond

1888 Kladno–1976 USA, vl. Jménem Antonín Reimann
Absolvoval reálku a pak začal studovat architekturu v Praze. V roce 1910 odjel do USA. Začal pracovat v architektonické kanceláři Casse Gilberta. V roce 1914 se oženil s Noémi Pernissen. Ta později navrhovala interiéry a nábytek pro jeho stavby.

V roce 1919 odjel do Japonska, kde pracoval pro architekta Franka Llyoda Wrighta. Po zemětřesení v roce 1923 se podílel na obnově poničeného Tokia. V roce 1937 musel zemi opustit kvůli fašismu, po skončení 2. světové války se tam však vrátil a pomáhal s její obnovou.
Americkým občanem se stal poměrně záhy po svém příjezdu do USA, přesto za první světové války spolupracoval jako důstojník zpravodajské služby s Masarykovou skupinou, ve dvacátých letech byl honorárním konzulem Československa v Japonsku. Funkci vykonával zdarma, v roce 1928 byl oceněn Řádem bílého lva IV. stupně.

V letech 1938 až 1949 pracoval v USA. V New Yorku založil v roce 1945 ateliér společně s českým architektem Ladislavem Lelandem Radem (1909–1993) v roce 1945 nazvanou Raymond & L. L. Rado. Do Japonska se vrátil v roce 1948. Byl členem štábu generála MacArthura při poválečné obnově Japonska. V roce 1956 byl vyznamenán čestnou medailí od American Institute of Architects a v roce 1964 získal od japonské vlády řád Vycházejícího slunce. V Japonsku dodnes působí architektonická kancelář nesoucí jeho jméno.