Mezi nejznámější realizace té doby patří například Hotel Imperial, Obecní dům, Vila Tugendhat, Vila Stiassni, lázně Amalienbad ve Vídni, tunel Holland v New Yorku a další.
Lázně Amalienbad ve Vídni
Historie nejslavnějších českých keramických závodů a zároveň nejvýznamnějšího průmyslu na Rakovnicku se začala psát už v roce 1882, když povodeň v oblasti zatopila a zničila celou soustavu nadějně se rozvíjejících kamenouhelných šachet. Zatímco v šachtách nebylo možné těžbu obnovit, část technického vybavení, budovy, ale také místní suroviny dobře posloužily keramické výrobě.
Pro rozvoj továrny měl značný význam její prodej v roce 1898. Kupci se stali pánové Kasalovský a Sommerschuh. Emil Sommerschuh byl synem známého pražského keramika a výrobce kachlových kamen. Spolupracoval s řadou malířů, sochařů a architektů, díky tomu se nabídka továrny brzy významně rozšířila a přinesla také ocenění na mezinárodních výstavách a soutěžích.
Hotel Imperial, Praha
Jedinečná keramická výzdoba kavárny navozující atmosféru Egypta a Orientu, hlavní část hotelu Imperial, nikdy nepřestane návštěvníky oslňovat svojí výzdobou.
Výjimečná podoba tohoto interiéru tvořená, mimo jiné působivou mozaikou na stropě a reliéfními ornamenty na sloupech, vznikla v roce 1914.
Keramickou výzdobu provedla podle návrhů profesora dekorativního umění Jana Beneše (žáka J. Plečnika) v roce 1914 rakovnická šamotka, jejíž signaturu najdeme na jednom z centrálních reliéfů. Plastiky jsou od sochaře Josefa Drahoňovského a jsou jimi, kromě kavárny, vyzdobeny i další prostory.
V letech 2006 až 2007 se společnost Lasselsberger, jako nástupce tehdejší knížecí Lichtenštejnské továrny na keramické zboží v Rakovníku (později RAKO), za odborného dohledu památkářů podílela na rekonstrukci tohoto unikátního keramického interiéru. Rekonstrukce obnášela čištění povrchu keramických obkladů, doplňování chybějící keramiky, a především náročnou výrobu replik i nové spárování.
Všeobecná fakultní nemocnice v Praze
Meditační salon ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2 patří mezi místa, která v turistických mapách nenajdete. Ačkoliv jsou však veřejnosti nepřístupná, zdobí je mimořádné unikáty. Jedním z nich je meditační salon ve třetím patře nemocnice, původně součást luxusního sanatoria, projektovaný pražským architektem Janem Kotěrou.
Meditační salon ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2
Místnost byla roku 1914 obložena obkladačkami s listrovými a výkvětovými glazurami, které z každé z nich vytvořily nenapodobitelný originál, na podlaze je ornamentální dlažba.
Místnosti dominuje fontána s plastikou zpodobňující Ženu nad pramenem, vytvořenou Stanislavem a Vojtěchem Suchardovými.
Jan Kotěra propojil prvky rostlinné a geometrické secese, prolínal barevnost vitráží s barvou obkladů na stěnách a dal celému salónku provzdušněnou, prosluněnou a odlehčenou atmosféru. Na obnově tohoto výjimečného místa spolupracovala společnost Lasselsberger s restaurátorem Vojtěchem Paříkem, který je již na interiéry nesoucí značku RAKO specialistou.
Vila Stiassni, Brno
Rodinná vila textilního továrníka Alfreda Stiassni, významná památka meziválečné architektury postavená podle návrhu Ernsta Wiesnera, působí navenek záměrně prostě. Wiesner objekt usadil hluboko do svahu a svažitost pozemku využil ve prospěch vily, z mnoha míst tak majitelé získali nerušený výhled do pisáreckého údolí.
Pro koupelny se vyráběly repliky sanity i doplňků a samozřejmě také obklady ve formátu 149 × 149 mm v tloušťce 7 mm.
S prostým vnějškem silně kontrastovalo zařízení interiéru připomínající spíše zámecké sídlo. Autorem interiéru byl na přání manželky vídeňský architekt Franz Wilfert.
Vila se po komplexní tříleté rekonstrukci otevřela pro veřejnost v prosinci 2014. Důležitým zdrojem informací se při rekonstrukci staly i fotografie a akvarely majitelky, jimiž dokumentovala interiér i exteriéry objektu. Repliky keramických obkladů vyrobila, podobně jako v případě vily Tugendhat, značka RAKO, a to i díky „zazděným“ úlomkům střepu původních obkladů, které se jinak vůbec nedochovaly.
Požadavek na obklady koupelen byl kalibrovaný, glazovaný střep ve žlutém odstínu podle původních, zachovaných obkladů. Barvu mýdlenek určil bílý úlomek zakonzervovaný v omítce pokládky z 80. let. Finální podoba obkladu byla schválena v kalibrovaném rozměru 149×149 mm.
Vila Stiassni nedávno posloužila i pro natáčení filmu Filipa Renče o Lídě Baarové.
Brummelův dům, Plzeň
Dům Jana a Jany Brummelových je jedním z Loosových plzeňských interiérů, děl světově uznávaného architekta počátku 20. století, Adolfa Loose. Původně jednopatrový dům se sedlovou střechou a historizujícím průčelím vystavěný v roce 1886 plzeňským stavitelem Eduardem Krohou přestavěl Loos pro manžele Brummelovy do modernějšího stylu. V prvním poschodí podle Loosova projektu vznikl pětipokojový byt, k němuž vede široké schodiště.
Některé listely už zmizely nebo byly poničené, firma RAKO, která dodnes vyrábí keramické obklady, je však byla schopná opět vyrobit.
V domě se zachovala původní koupelna, jejíž keramické obklady pro dům zhotovila RAKO, rakovnická továrna v Horní Bříze.
Bílé obkládačky 15×15 cm s jednou či dvěma klopenými hranami doplňuje černobílá listela, typická pro tehdejší dobu. Loos velmi pečlivě zvažoval výběr firem, se kterými spolupracoval, přičemž hlavním kritériem byla kvalita.
Při revitalizaci interiéru Jana a Jany Brummelových mohli restaurátoři využít dvou dosud existujích firem: firmy F.O.Schmidt z Vídně, která byla hlavním Loosovým dodavatelem (jde o většinu mobiliáře, krb a tapety) a firmy RAKO, která byla schopna vyrobit chybějící listely v koupelně. V roce 2015 se dům otevřel pro veřejnost.
Obecní dům, Praha
Rakovnická šamotka, nebo jen krátké „RAKO“. Tato slova najdete na zdech i podlahách schodiště a suterénu pražského Obecního domu. V roce 1914 je tam na jednotlivých dlaždicích jako signaturu výrobce vložili kladeči, kteří tu z rakovnických obkládaček, dlaždic a reliéfních obrazů vytvořili nádherné interiéry, které mohou návštěvníci obdivovat dodnes v původní podobě.
Pro Obecní dům v Praze je charakteristické uplatnění mnoha dekorativních stylů konce 19. a začátku 20. století.
Obecní dům, postavený podle projektu architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky, bývá označován za perlu pražské secese. Charakteristické je pro něj uplatnění mnoha dekorativních stylů konce 19. a začátku 20. století, široká paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pokud se rozhodnete sestoupit schodištěm dolů, zjistíte, že zde dostávají interiéry zcela jiný charakter než v horních patrech. Mramor je zaměněný za keramické obklady, mozaiky na podlahách za nápaditou dlažbu, vše je laděno ve výrazných sytých barvách se zdobnými akcenty zlata, významnou roli hrají keramické reliéfy s výjevy ze staré Prahy, vytvořené podle návrhu E. Hlavína.
V suterénu na výzdobu schodišť navazuje dolní foyer s fontánkou, obklady a původní keramickou ornamentální podlahou. Uprostřed chodby je vstup do Amerického baru, jehož stěny jsou provedené v černých keramických obkladech a ozdobené výjevy z venkovského života.
Plzeňská restaurace Obecního domu
Vlevo je vchod do Plzeňské restaurace. Ta je zdobena mimo jiné i třemi obrazy od Jakuba Obrovského z keramické mozaiky s tématy České žně, Junák a Děvče. Interiér dotvářejí keramické obklady se znaky měst. V neposlední řadě najdeme historické keramické originály i v prvním patře v salonku Boženy Němcové, který má v nice s mozaikovým obkladem fontánu podle návrhu Osvalda Polívky, jejíž keramický pylon zdobí drobná glazovaná soška Boženy Němcové.
Obecní dům prošel generální rekonstrukcí v letech 1994 až 1997, kdy se doslova vyloupl z nánosů šedého prachu a zbavil se letité omšelosti. Obnova částí keramických obkladů RAKO proběhla v roce 2012.
