Pro architektku Radku Valovou ze studia oooox byla proměna přízemních prostor Konviktu velkou výzvou, a to hned z několika důvodů.
Galerijní prostory nebo butiky se v jejím portfoliu vůbec neobjevují, navíc při rekonstrukcích neváhá sáhnout po opravdu radikálních změnách. Jenže v tomto případě vylučovalo veškeré větší zásahy stáří objektu a ochrana památkářů.
KonviktNázev Konvikt pochází z latinského slova convivere = společně žíti a vztahuje se k době, kdy tu společně bydleli a stravovali se mladí bohoslovci, jezuité, převážně šlechtického původu (od 17. st.). Internát byl financován z četných nadací. |
Na druhé straně: komu se poštěstí proměnit prostor ze 17. století na oděvní galerii, která nabízí špičkovou módní tvorbu? Ve stejném modelu už těžko někoho jiného v Česku potkáte, protože Heex dováží často jen jediný kus od modelu.
Radka Valová se proto rozhodla nechat vyniknout původní architekturu. S „přemostěním“ do současnosti se vyrovnala prostřednictvím vtipných detailů. Celkové řešení tak umožňuje nejen nechat na zákazníky galerie působit starou architekturu, ale hlavně dává vyniknout nabízenému produktu, který zde hraje hlavní roli.
Před galerií Heex zde byla soukromá jazyková škola.
Vše muselo pryč
V přízemí Konviktu sídlila před galerií Heex soukromá jazyková škola. Provizorní dřevěné přepážky sice prostor místnost rozdělily podle potřeb, ale prostor doslova zmrzačily. Laciný koberec, nevhodné osvětlení i nábytek zničily genia loci daného místa.
Architektka Valová proto nechala prostor zcela vyčistit. Bílou výmalbu nechala doplnit i bílou litou podlahou. Původní se totiž nedochovala. V centru místnosti umístila velký stůl vytvořený z bíle natřených europalet a skleněné desky. Nechce na sebe nijak upoutávat pozornost, jeho strohost je zcela záměrná, stojí zde právě jen proto, aby na něm vynikly vystavené doplňky.
Detaily zde hrají velkou roli: třeba záclony z bílého voálu odlehčují hmotnost mohutných zdí. Kamenný portál dveří zase slouží jako atraktivní rám zrcadla.
Oděvní galerie Heex oživila přízemí Konviktu.
Nejdůležitější je však pečlivě zvolené osvětlení, které lze orientovat podle potřeb: nasvícení stropu nabízí jeho optické zvýšení, světlo může zdůraznit i vybrané modely umístěné na figurínách. Minimum vybavení nechává vyniknout tomu podstatnému, architektuře a módě.
Prostor vylučoval jakékoliv stavební zásahy, proto místo zkušební kabinky zvolila architektka Valová atypický paraván.
Místo tradiční zkušební kabinky použila architektka Radka Valová designový paraván.
„Takové řešení pro provoz galerie stačí, nefungujeme jako tradiční obchod. Klienti se k nám objednávají, takže zde mají potřebné soukromí. Ten prostor je svým způsobem magický, vybízí zastavit se, zpomalit. A v klidu se rozmyslet. A třeba si i připomenout ženy v krásných toaletách, které zde jen o pár metrů dál tančily na slavných českých bálech,“ prozrazuje Eva Valová z galerie Heex.
Kdo prochází Bartolomějskou ulicí, asi jen těžko uvěří tomu, že jen pár kroků od ní, v bývalém refektáři Konviktu, se konaly slavné plesy. 5. února 1840 se zde uskutečnil 1. český bál, jehož iniciátorem byl J. K. Tyl spolu s K. Sabinou, K. H. Máchou a Š. Hněvkovským. Ples byl velmi úspěšný a stal jednou z nejvýznamnějších událostí národního obrození.
A to i díky zdejšímu prvnímu uvedení salónního tance česká beseda v roce 1863. U jeho zrodu stál Jan Neruda, taneční mistr Karel Linek a spolumajitel hudební školy Ferdinand Heller.
Konvikt po rekonstrukci
Konvikt a jeho historie
Místo, kde stojí dnešní Konvikt, bylo osídleno již ve 12. století, jak ukázal archeologický průzkum. Počátkem r. 1372 zakládá Jan Milíč z Kroměříže v místě dnešního kostela sv. Bartoloměje kapli sv. Máří Magdaleny. Původně tu totiž stávaly „Benátky“, domky prostitutek, které byly právě díky apelaci Jana Milíče u Karla IV. zbořeny. Pro kající se nevěstky tu nechal postavit útulek zvaný Jeruzalém.
Při Bartolomějské ul. se zachovaly části gotického domu z 2. poloviny 14. století. Václav IV. určil budovy pro studium cisterciáckým mnichům, v době husitských válek se komplex rozpadl a později byl rozprodáván po částech.
Během 16. st. byly částečně propojeny původně samostatné objekty, vznikla také renesanční klenba průjezdu z Konviktské ulice.
V polovině 17. st. zde stojí dům Vyšínovský (U Hořejších) a skupina čtyř vedlejších domů, které získal pobělohorský zbohatlík Šimon Petr Aulík z Třebenic. Roku 1659 odkupují domy od jeho dědiců jezuité a přikupují časem i Vyšínovský dům.
Pustili se do mohutné přestavby, na západní straně vystavěli křídlo s refektářem, kuchyní a dormitáři v patrech, dvouramenné schodiště umožnilo propojení se staršími částmi. Areál však v roce 1703 vyhořel, při opravě byla vybudována dvoupatrová věž a později i kostel sv. Bartoloměje. Do r. 1773 (dočasné zrušení jezuitského řádu) byly ještě nahrazeny původní dřevěné pavlače zděnými.
Dřevěné pavlače byly z bezpečnostních důvodů nahrazeny zděnými (před rokem 1773). Stav před rekonstrukcí.
Po zrušení řádu následovalo i zrušení internátu a odsvěcení kostela. Konvikt byl 1786 rozprodán ve veřejné dražbě, většinu areálu získal truhlář Josef Feigl, který jej předělal na byty a dílny.
Refektář byl upraven na taneční - koncertní sál, svého času nejlepší v Praze. Vystupovalo zde mnoho význačných hudebních umělců, například Ludwig van Beethoven, který tu koncertoval roku 1798, Ferenc Liszt, Anton Grigorjevič Rubinštejn, Richard Wagner a další.
V roce 1830 zde založil Spolek pro pěstování církevní hudby v Čechách varhanickou školu, mezi žáky patřil například Antonín Dvořák nebo Karel Bendl. V 50. letech 19. století byl kostel obnoven pro kongregaci Šedých sester, zaměřenou na ošetřování nemocných. V rámci stavebních úprav byla barokní fasáda doplněna klasicistním rámováním oken a vedle kostela přistavěn objekt řádového domu.
Pohled z Bartolomějské ulice - původní stav
Pohled do dvora Konviktu před rekonstrukcí
V meziválečném období tu bylo kino Arnolda Reimanna. V roce 1949 areál zabavila Státní bezpečnost. V letech 1947 až 1958 sál využívalo studio Krátkého filmu Bratři v triku, které založil Jiří Trnka.
V roce 1971 byl na objekt vydán havarijní výměr, naštěstí po archeologickém průzkumu začala v roce 1982 rekonstrukce, kterou provedl SÚRPMO. Společenský sál byl opět zpřístupněn veřejnosti jako kino Konvikt - Ponrepo.
Příště: Kde žil a rád v Praze popíjel slavný malíř Petr Brandl
