„Vzal jsem si dovolenou a vyrazil,“ říká Ibrahim Nahhas a rozhlíží se po kukuřičném poli u vesnice Röszke blízko jihomaďarského Szegedu. Přes maďarsko-srbskou hranici proudí tisíce válečných uprchlíků ze Sýrie a Iráku, ale i Pákistánu nebo Afghánistánu. Většina dle oblečení vypadá, že patří do střední třídy. Jsou mezi nimi právníci, obchodníci a další vzdělaní lidé.
Není tu nic, jenom v dálce plot, který postavila maďarská vláda, aby uprchlíkům zabránila jít do vnitrozemí. Lidé vyčerpaní mnohatýdenní cestou ze Sýrie přes Turecko a Balkán se shromažďují na silnici u železničního přejezdu, odkud je po mnoha hodinách čekání na přímém slunci nebo v dešti odváží policie autobusy do uprchlických táborů.
Jakmile se na sociálních sítích objevily první informace o tamní dramatické situaci, rozhodly se desítky lidí z Rakouska, Německa, Slovenska a Česka jet jim pomáhat. Největší skupina českých dobrovolníků je z Brna.
Dobrovolníci si platí cestu i ubytování
Nahhas, který mluví čtyřmi jazyky, žije na jihu Moravy už pět let. Vystudoval Vysoké učení technické a pracuje jako IT specialista u velké americké firmy. „Jsem ze syrského Aleppa. To je dnes nejnebezpečnější místo na světě. Bez vody, elektřiny, jídla. Úplně zničené. Zůstali tam moji rodiče. A já se nemůžu vrátit, protože bych musel narukovat do armády. Chtěl bych proto pomoci krajanům, kteří utíkají před válkou,“ vypráví, proč se připojil jako tlumočník z arabštiny ke skupině deseti dobrovolníků, kteří v úterý vyrazili z Brna na jih Maďarska.
Pomáhat se rozhodl i osmadvacetiletý Ladislav Zemánek ze Šlapanic, který našel výzvu na Facebooku. „Vystudoval jsem biotechnologie a pracuji jako servisní technik lékařských přístrojů. Zrovna jsem skončil v jedné práci, a než nastoupím na další místo, mám volno. Chtěl jsem ho smysluplně využít,“ říká.
Mezi dobrovolníky jsou jak studenti, tak lidé, kteří si vzali dovolenou v práci. Náklady na cestu a ubytování si platí sami. „Uklízíme provizorní stanový tábor, skládáme deky a spacáky, třídíme oblečení pro uprchlíky,“ popisuje Zemánek. Stojí při tom ve stanu, kde rozdává jídlo a vodu lidem unaveným po dlouhé cestě. Přicházejí sem hlavně rodiny s dětmi. „Můžu si ještě vzít banán?“ ptá se ho žena s kojencem v náručí. Vzápětí poděkuje a odchází si sednout za rodinou do prachu u silnice.
„Je tu potřeba každá ruka. Ale hlavně komunikace s lidmi, kteří jsou vyčerpaní a nemají žádné informace,“ vysvětluje studentka, která se představuje jako Anička.
Týdny putují pěšky
Lidé si po dlouhém pochodu s dětmi v náručí sedají na pole, aby si odpočinuli. Je tu hodně těhotných žen. Maďarská policie s nimi nijak nekomunikuje, zoufale chybí překladatelé do arabštiny a maďarštiny, skoro žádný policista nemluví anglicky.
Jakmile přijíždí autobus, který má běžence odvézt do tábora k registraci, odhazují lahve i nedojedené sendviče, rychle sbírají tašky a řadí se do fronty. Na spoustu z nich ale nezbude místo, autobusy je nestačí odvážet, takže tu čekají dlouhé hodiny, někteří i několik dní. Nemají se jak zahřát, nemají vodu ani jídlo, jen to, co mají na sobě a v tašce.
V tlačenici u autobusu se najednou ozve tlumená rána. Asi čtyřicetiletý muž omdlívá a padá na zem. Jeho malá dcerka klečí vedle něj, objímá ho, pláče a křičí. „Doktora! Doktora!“ volají lidé, ten ale nepřichází, je jich tu málo. „Nemůžu se na to dívat, trhá mi to srdce, musím jít pryč,“ říká rozrušeně Nahhas.
Mezitím někdo muže polil vodou a ten se překvapeně probírá. Po chvíli může nastoupit do autobusu a pokračovat v cestě, na které je už víc než měsíc a velkou část ušel pěšky. Většina lidí se chce dostat do Německa, Švédska, Velké Británie, kde mají příbuzné nebo známé.
Dobrovolníci, kteří jim pomáhají, se střídají. Někdo zůstává den, jiný tři. Další velká skupina asi 25 lidí se chystá vyrazit z Brna v pátek.
