Místní domky ale neobývá Bilbo Pytlík. Místní vinaři v nich ukrývají své skvosty. Z domků, které slouží jako lisovny, se totiž vstupuje do jednotlivých sklípků.
„Traduje se, že sklípky jsou vyskládané nad sebou v sedmi patrech. Reálně tomu tak úplně nebude. Celý kopec je spíš sklípky protkán,“ přibližuje předsedkyně spolku Vrbických vinařů Lenka Machovská.
Vrbici se kvůli místní vinným sklípkům podle Machovské přezdívá také Opičí hory.
„Jsme totiž jediný kopec široko daleko. Navíc se všude tradovalo, že se tu hodně pije,“ směje se Machovská.
I proto tu celé prázdniny pořádali akci s názvem na Vrbicu pro opicu. Lidé měli šanci ochutnat až šest druhů vín od jednotlivých vrbických vinařů. Nejlepší jakosti tu dosahují odrůdy ryzlink vlašský, veltlínské zelené, tramín nebo modrý portugal.
Původně byly sklepy na řepu a brambory
Sklípky však od počátku nebyly určené na víno. To se tu sice pěstovalo už od 13. století, ale původně ho hospodáři skladovali v selských sklepech, které byly jen mírně zapuštěné do země. Tradice skladování vína v podzemí zavedli až později.
„Vrbické sklepy vznikly v 17. až 18. století, v období, kdy se rozšířilo pěstování brambor a řepy,“ vysvětluje Machovská.
Právě v těchto sklepech, které původně vypadaly spíše jako vyhloubené díry, lidé plodiny uskladňovali. Někteří to dělají dodnes.
Po válce na vesnici přišli bratři Michnové a začali budovat jednotné přední strany sklepů v pseudogotickém stylu, které se následně začaly používat na uskladňování vína.
Vinaři dodnes udržují původní podobu průčelí sklepů
„Traduje se, že každý z bratrů měl svůj rukopis. Jeden vytvářel klasické gotické oblouky a druhý takzvaného kapucínského mnicha, tedy takové tři obloučky. Těch je ale ve Vrbici pomálu,“ vypráví Lenka Machovská, která společně s manželem vlastní vinařství Baraque.
Přestože není žádná vyhláška na udržování původní podoby přední strany sklepů, téměř všechny vypadají stejně. Po stranách má každý z nich dvě okna a uprostřed dveře.
„Místní vinaři sami chtějí zachovávat původní vzhled sklepů. Výjimečně se stane, že některý po rekonstrukci vypadá trochu odlišně. Stává se to především u sklepů určených ke komerčním účelům,“ líčí Machovská.
Ve Vrbici je až 250 „hobitích“ sklípků
Když člověk vejde do jednoho z vinných sklípků, kterých je ve Vrbici až 250, ocitne se v menší místnost z pálených cihel, která už od počátků sloužila jako lisovna.
„V rohu stával lis, na kterém se víno lisovalo. V přední části občas víno i kvasilo. Jinak se v lisovně skladovaly přístroje na výrobu vína,“ popisuje Machovská.
Dříve tu místo kamenné podlahy byla jen udusaná hlína. Úzkou chodbou zvanou šíje pak vinaři projdou do samotného sklepa, kde ve velkých sudech skladují víno. Vzácností je především to, že jsou sklepy vykutané do pevného pískovcového slepence.
Dnes v obci působí asi padesátka aktivních vinařů. Někteří svá vína prodávají nebo pro milovníky vín pořádají posezení ve sklípcích. Jiní mají výrobu vína čistě pro zábavu. Všichni tu ale mají jedno společné. Chtějí zachovat tradici.
„Každoročně tu pořádáme několik akcí pro veřejnost jako třeba zarážení hory, tři týdny do hodů nebo z kopca do kopca, kdy lidé jezdí na koloběžkách. Rádi zachováváme komunitní akce pro místní. Já tvrdím, že folklór není na prodej,“ říká Machovská.
Filmaři tu točili Bobule
Dodává, že lákat turisty by měli místní vinaři na něco nového. Třeba na společný druh vína vrbických vinařů, které by v budoucnu ráda prosadila.
Malebné vinné sklípky se staly v roce 2008 cílem českých filmařů. Lidé je tak mohou zahlédnout ve filmu Bobule.
Kromě sklípků se v Vrbici nacházejí také takzvané lochy. Ty jsou jakousi jámou prohloubenou ze sklepa. Původně se v nich těžil písek, později se v nich ukrývali lidé.
„Mnohokrát jsem slyšela, že lochy za druhé světové války sloužily jako úkryty pro lidi. Jeden máme dokonce pořád pod naším domem,“ uzavírá Machovská.
