Kdo vás ke skautům přivedl?
Moje sestra, která chodila do skautského oddílu už po roce devadesát, kdy se skauting obnovil. A já jsem nastoupila hned, jak to šlo, tedy v první třídě. To byl rok 1995. Rodiče byli obdivovatelé skautingu. Vždycky jsme měli k přírodě a romantice blízko.
Vzpomenete si na nějaké dobrodružství, které se vám přihodilo během trampingu?
Samozřejmě jsme několikrát zmokli. Jeden rok nás dostihla vichřice, takže jsme museli evakuovat děti z tábora. Volali jsme hasiče a zajišťovali ubytování. Mě samotnou dostihla bouřka, když jsem plnila zkoušku tří orlích per (24 hodin mlčení, hladu a o samotě, pozn. red.) a stanovala jsem na vysoké skále pod nejvyšším stromem. To jsem utíkala hodně rychle.
Čtyřkou na ČeskouPravidelný seriál jihomoravské MF DNES. Rozhovor, který se odehrává v tramvaji cestou z brněnského hlavního nádraží na Českou. Tentokrát se s redaktorkou MF DNES Veronikou Horákovou svezla skautka Iveta Zieglová. |
To je asi pro děti dobrá škola do života.
Určitě. Spousta lidí má představu, že skauti rozdělávají oheň třením dřívek a vyrábí svépomocí kolíky ke stanu. Když se pak ale člověk do skautské praxe dostane, tak pochopí, že pro děti je nejlepší, že se naučí kreativně přemýšlet. Potom když narazí v životě na konkrétní problém, tak se sami zkouší najít alternativní řešení. Snažíme se jim právě tento způsob myšlení předat.
Je to právě ta romantika a dobrodružství v přírodě, co se vám na skautingu líbí?
Je to takové koření, které je na tom příjemné. Naplňuje mě ale také dobrovolnická práce. To, že se můžete v relativně nízkém věku rozvíjet a získávat zodpovědnost.
Daří se vám tyto zkušenosti uplatňovat v běžném životě?
Myslím, že ano. Člověk se prostě v životě neztratí, protože je sám za sebe schopný přijímat zodpovědnost a nespoléhat se jen na druhé. Pak je to spousta menších dovedností. Třeba že si umí přibít hřebík do zdi nebo přišít knoflík.
Až budete mít děti, budete chtít, aby byly skauty?
Budu. Dnes se u skautů rozvíjí zajímavý fenomén - takzvaný rodinný skauting. Dřív jsme to nezažili, protože jsme byli tolikrát zakázanou organizací, že jsme za sto let jejího fungování spíše neexistovali než existovali. Nicméně lidé, kteří nastoupili do skautského oddílu Junák po devadesátém roce, mají už děti. Společně s nimi pak skauting sdílí a pořádají třeba rodinné tábory.
Zmínila jste už stoleté výročí skautingu v Brně. Jak ho oslavíte?
Rozhodli jsme se ho pojmout symbolicky, protože jsme v roce 2007 slavili sto let skautingu ve světě. A v roce 2012 stoleté výročí v České republice. Tenkrát jsme otevřeli středisko ekologické výchovy Kaprálův mlýn na Brněnsku. Nemáme už potřebu dělat velké oslavy. Udělali jsme památeční placky. Připomněli jsme výročí našim členům i veřejnosti, aby věděli o existenci skautů.
Kolik má brněnský Junák členů?
Jsme největší skautský okres. Je to dané tím, že Praha je vlastně kraj. Co se týče počtu členů, v Brně jich bylo v roce 2010 přibližně 2 100. Od té doby přibyly čtyři stovky dalších.
Kromě toho, že jste členkou brněnského skautského oddílu, jaký máte ještě vztah k Brnu?
Narodila jsem se v Brně, takže je to moje město.
