Proč končíte právě letos?
Miroslava Janíčková (MJ): Rozhodli jsme se skončit už loni v březnu. Nějakou dobu to dozrávalo, už mám tři roky důchodový věk. Těžké to nebylo. Ale nechtěli jsme, aby se tak stalo uprostřed sezony. Tu by si měl nový kastelán zahájit sám podle sebe.
Jak jste se, pane Janíčku, stal kastelánem vranovského zámku? Je pravda, že jste musel v roce 1969 odejít z předchozího zaměstnání z politických důvodů?
Karel Janíček (KJ): Pracoval jsem tehdy v Okresním osvětovém domě. Byla to dnes již neexistující instituce, která se zabývala vzděláváním dospělých a takzvanou lidovou uměleckou tvořivostí. Pod čarou sloužila k politické propagandě režimu. Ani o tom nechci mluvit, je to už dávno... Krátce poté, co nám v roce 1968 bratrské státy poskytly takzvanou internacionální pomoc, mi bylo řečeno, že pro svoje nekonformní chování musím odejít. Bylo to včas, v době, kdy normalizace ještě neměla takovou sílu. A místo zdejšího kastelána bylo právě volné, můj předchůdce odcházel do důchodu a zájem o tuto pracovní pozici byl v podstatě nulový.
V jakém stavu zámek byl, když jste sem poprvé přišel?
KJ: Ve velmi špatném. Už celé století nesloužil jako rezidenční sídlo, šlechta sem přijížděla jen na občasné letní pobyty nebo k podzimním honům na jeleny. Údržba tedy nebyla příliš intenzivní. A k tomu dvě světové války a změny vlastníků.
Zámek Vranov nad Dyjí
|
Změnilo se kastelánství po revoluci? A přístup státu, je například snadnější získat dotace?
KJ: Kastelánství se změnilo radikálně. Z domovníka se postupně stal manažer s velkou odpovědností. Jinak socialistická ekonomika fungovala trochu natruc. Peněz bylo formálně tolik, že jsme pomalu nevěděli, co s nimi. Ale co to bylo platné, když schopné a ochotné organizace měly o spolupráci zájem minimální, nebo měly zájem pouze za zvláštních okolností.
MJ: A chyběl také materiál, například kvalitní střešní krytina nebo barevné okenní sklo... možnost dovozu z ciziny přitom nebyla.
KJ: Po roce 1989, v konkurenčním prostředí, se vše logicky změnilo. Peníze se dnes musí reálně vydělat a firmy baží po zakázkách. Situace je tedy podstatně zdravější - i když zase ne zdravá úplně.
Co je třeba k tomu, aby se člověk stal kastelánem? Je to speciální obor, nebo stačí zkušenosti?
MJ: To se vyvíjelo a vyvíjí v čase. První vlnu kastelánů ve 40., 50. letech tvořili často hraběcí komorníci bez vzdělání. Později nároky stoupaly. Dnes musí mít kastelán vysokou školu, ale není specifikováno jakou. Může být například kunsthistorikem, architektem, ekonomem...
Čím z toho, co jste jmenovala, je kastelán nejvíce?
MJ: Vším tím. Specifikum této práce je právě široký záběr, od všeho trochu. Musíte rozumět zahradě, stavebním pracím, ekonomice, lokální historii a historii vůbec, musíte být i trochu památkář, knihovník, architekt, personalista a právník. Kromě toho je třeba vyznat se v prezentaci, v práci s průvodci, řídíte řadu lidí.
KJ: Pro začínajícího kastelána je přitom důležité, aby se zbavil veškerých romantizujících představ. Je to především próza. Tedy práce, práce a zase práce. Nasazení. Je to pokorná, radostná a obětavá služba s překážkami, to především. Ale to jedno procento je výjimečné, to přebíjí všechny problémy a dává zapomenout.
A to je co?
KJ: Tvary a barvy místa a jeho paměť, architektura, mobiliář i zahrady. Genius loci. Ten na vás působí, s ním komunikujete. Ten vás vychovává.
Jak vypadá den kastelána v zimě? Někteří lidé si myslí, že máte volno.
MJ: A to jim nevymluvíte. Když je sezona, pracujete sedm dní v týdnu. V zimě doháníte, co se v sezoně nestíhá. V listopadu začínají úklidy a inventury celého domu. Na řadu přichází zpracování fondů, výběr předmětů pro restaurování nebo příprava finančních plánů a mnohé další.
Navštěvujete ve dnech dovolené i další zámky?
MJ: Velmi vzácně.
KJ: Před více než třiceti lety jsme byli v Dačicích. (smích)
Po čem se vám bude stýskat, až ze zámku odejdete?
KJ: Stýskat není přesné slovo. Čas zaplníme jinými aktivitami. Podstatné je, čím jsme byli obohaceni. To v nás zůstane.
MJ: Uvidíme, až to nastane. Pořád máme hodně práce s předáváním zámku, je to velká odpovědnost, soustřeďujeme se prostě na to, co konáme denně. Lámat chleba se začne, až tohle všechno skončí.
Čeho se naopak rádi vzdáte?
MJ: Administrativy. Patří sice k tomu, ale dost bytní.
Je pravidlem, že kastelán bydlí na zámku?
KJ: Je to časté, a nově i podmínkou. Více to zajišťuje bezpečnost objektu.
Je to podobné, jako když člověk bydlí ve velkém domě se zahradou?
KJ: Na to je komplikovaná odpověď, zámek je pracovištěm i domovem, obtížněji se hledá hranice mezi soukromým a pracovním životem.
Přináší takové bydlení i jiná nepohodlí?
MJ: Člověk je příliš nevnímá. Že máte dál obchod nebo služby, není až tak hrozné. Část roku je to svým způsobem samota, jen několik stálých zaměstnanců, pokud si právě nevybírají dovolenou, a večer strážný. V létě prožíváte přítomnost velkého množství lidí, neustálé podněty, vzrušení, život... A tak jsme zase rádi, že je zima, mír, klid, ticho.
Straší na zámku?
MJ: Určitě. (smích) Nejvíc, když jsou tady průvodci. To potom kolují historky.
Kolik stabilně obýváte místností?
KJ: To je trochu klamné. Máme k dispozici dva spojené byty, celkem sedmnáct velice malých místností, dohromady něco málo přes 100 metrů čtverečních.
Vychovali jste tady spolu děti?
MJ: Tři. Vyrůstat tu pro ně bylo přirozené. Pozitivní bylo, že se musely brzy naučit samostatnosti a brát ohledy na okolí.
KJ: Děti přišly na svět v asi osmnáctiměsíčních intervalech, takže si rozuměly, svým způsobem se vychovávaly samy, když to přeženu. Mám na tu dobu moc pěkné vzpomínky.
Je obvyklé, aby kastelán vydržel 45 let na jednom místě?
MJ: Známe kastelány, kteří jsou na zámku třicet, pětatřicet i více let.
KJ: Vytvoří se ale nebezpečná, někdy až patologická závislost. A když pak všechno končí, je to, jako když přesazujete starý strom. Lze to, ale musíte vědět jak a celou operaci uskutečnit s pevnou vůlí a s velkým rozmyslem. Aby se v nové půdě uchytil.
MJ: Dřív bývalo běžné, že kasteláni zůstávali dlouho, ale jak se to bude dál vyvíjet, těžko říct. Je jiná doba, jiné příležitosti, jiný životní styl. Ideální je určitý typ aktivního a tvořivého člověka schopného odolávat stresům a nést rizika, ale současně i člověka, kterému nevadí odloučenost místa.
KJ: Finančně to plus minus jde, hůř jsou na tom zaměstnanci, průvodkyně, uklízečky, údržbáři, strážní. Ti jsou dost špatně zaplacení. Ale, jak se říká, hodnota je hodnotou jen tehdy, když ji srovnáte s jinou hodnotou. V relaci s běžnými mzdami v našem Bohem zapomenutém kraji je to takový lehký podstandard. Přesto nereptají, mimo jiné proto, že mají zámek i svou práci rádi. Jestli jsme něčeho dosáhli, tak i díky nim.
Na vranovském zámku se natáčelo i několik filmů, jak na to vzpomínáte?
KJ: Ano, Císařovy nové šaty, Andělská tvář, Nesmrtelná teta a xXx. To je hrozný akční škvár, který mimo jiné vykouzlil nad zámkem Alpy a pod ním nekonečné moře... (film z roku 2002 s Vinem Dieselem v hlavní roli - pozn. red.).
MJ: Američané ale odvedli profesionální práci a velmi solidně platili, dalo se s nimi na všem domluvit. To se nedá srovnat třeba s Andělskou tváří. Ale bylo to náročné. Dva štáby natáčely po dva měsíce čtyřiadvacet hodin denně, počet filmařů i s komparzem dosahoval až na tři sta lidí, silnice od zámku do Vranova bývala často zatarasená. Po premiéře pak fanoušci proudili na zámek, i ze zahraničí, víme o jednom, který zavítal až z Moskvy.
Na konci února se stěhujete do Lukova, chystáte se odpočívat?
KJ: Ten bývalý statek budeme ještě nějakou dobu opravovat a zabydlovat se. Už teď máme sbaleno asi stovku krabic a není to všechno. Nudit se nebudeme. I kdyby byl dům v absolutně dobrém stavu, máme dost jiných smysluplných příležitostí. Například na nás z regálů pomrkává tři a půl tisíce knih. A hned za humny zřícenina Nového Hrádku, k níž máme letitý a intenzivní vztah, kolem první zóna národního parku, velká zanedbaná zahrada...
Jaké ve vás odchod ze zámku vyvolává pocity?
MJ: Musíte odevzdat práci, ambice a prostředí, udělat za vším rozhodnou čáru. Nelitovat. Je to přirozené, potřebné a zdravé. Ale přece jen zůstává starost o lidi. Nakolik se jim povede. Protože odevzdáváme i vztahy s nimi, jak se za léta vytvořily.
KJ: Ano, ta starost je společná. Věříme ale, že se oni i nové vedení budou velmi snažit.
MJ: Když odcházíte z práce, kde žijete léta, kde jste se všeličeho vzdal a všelico obdržel, tak člověka napadá, co jsme neudělali, nebo co se udělalo špatně. A už to nejde spravit. To je stres.
KJ: Já bych to neformuloval jako stres, ale i mě ty myšlenky napadají. Že jsme udělali mnohé, co lze hodnotit docela dobře, ale také občas pořádně šlápli vedle. Ale toho se nevyvarujete. Myslím, že převažuje to pozitivní. A převažuje i naše vděčnost za tu letitou a plodnou komunikaci s místem jako s živou a charakterní bytostí. Mnohému nás naučilo a stejně bude učit i naše následovníky.
