Na koních se vozila od dětství a až později začala tuto aktivitu brát mnohem hlouběji. S Filipem Kološem spolupracuje na projektu Nech se nést aneb drezura s lehkostí a citem. Sepsala tam mimo jiné i postřehy o „drezuře pro kojící matky“.
„Naším cílem je spojit prvky nejvyšší drezury s maximální svobodou koně. Vedeme naše koně tak, abychom s nimi byli schopni předvést ty nejtěžší cviky i bez sedel a bez uždění. Základem naší jezdecké filosofie je komunikace, lehkost, důvěra, odhodlání, pokora a přirozenost,“ popisuje.
V roce 2011 si pořídila ročního křížence slezské noričky a andaluského hřebce Gallarda. „Výchova tohoto jedinečného koníka mě hodně baví,“ přiznává nadšeně. Ve volném čase se zabývá také tréninkem jezdců „v duchu lehkosti a jemnosti“ a jezdeckým koučinkem.
O čem vlastně vaše nová knížka pojednává?
O tom, jak se stát lepším jezdcem. Knih o jezdecké technice, které poučí, kam dát ruce, kam nohy, jak si správně sednout a jak koně pobízet, bylo napsáno mnoho. Mou ambicí nebylo se k nim připojit, ale spíše na ně navázat. Stěžejní ideou je předpoklad, že jezdecká technika, ač je nesmírně důležitá, tvoří „pouze“ jakýsi základ jezdectví. Pokud chceme v jezdectví a ve vztahu ke koni vystoupat do pomyslných horních pater, s působením rukou a nohou si nevystačíme. Musíme se naučit jezdit hlavou, ovládnout především sami sebe a svou psychiku. Proto kniha nemluví o tom, jaký má být kůň, ale o tom, jaký má být jezdec.
Proč by si koňáci měli ten text přečíst?
Vybočuje ze standardní jezdecké literatury. Často se zapomíná na to, že jezdectví je párovým uměním a že na sebe musí být dvojice kůň - jezdec napojena. Pokud mezi nimi komunikace vázne, nebo když si nejsou v páru rovni, místo společného tance sledujeme spíše bojový sport. Byla bych ráda, kdyby jezdcům pomohla zjistit, že když používají nátlak a násilí, je to chyba. Systematickou prací na svých osobnostních kvalitách mohou dosáhnout více než drilem na jízdárně. Je určena všem lidem, kteří mají zájem o koně, nejsou líní přemýšlet, chtějí na sobě pracovat. Je napsána pro jezdce, kteří nevnímají koně jako sportovní náčiní, ale jako rovnocenného partnera, myslící a cítící bytost. Pro jezdce, kteří kladou vždy vyšší nároky na sebe než na svého koně.
Jak dlouho kniha Jak se stát lepším jezdcem vznikala?
Vznikala více než rok. Idea o napsání knížky se mi honila hlavou delší dobu, ale pravá motivace přišla paradoxně, až když jsem otěhotněla. Najednou jsem nemohla jezdit a přibylo mi volného času, který jsem se rozhodla využít k jejímu sepsání. Také jsem si říkala, že když to neudělám hned, s malým dítětem to už bude naprosto nemožné. Překvapilo mě, jak dlouho to trvalo. Knížku jsem nakonec dopisovala do notesu, zatímco nohama jsem houpala kočárek. Snad tím obsah není nijak poznamenán.
A konzultovala jste s nějakým odborníkem či jezdeckou osobností její obsah?
Přiznám se, že s nikým. Knížka není svým zaměřením odborná. Dost často se v ní mluví o pocitech a dojmech. Není to návod na použití koně, spíše se snažím otevřít jezdcům nové úhly pohledu na jezdectví.
Jaké je její hlavní poselství?
Že koně ke svému štěstí nepotřebují lidi, ale jsou to lidé, kdo potřebuje koně. Koně jsou spokojeni, když mají kolem jiné koně, dostatek potravy a volnost. Vztah ke člověku je jakási nadstavba, což si mnoho jezdců neuvědomuje. Očekávají od koní, že budou z lidské přítomnosti nadšeni, ale když je kůň odveden od svých koňských přátel a od potravy, potřebuje hodně dobrý důvod, aby k takové situaci přistupoval pozitivně. Proto na sobě jezdci musí pracovat, aby pro koně byli zajímaví.
Nakolik jsou v textu ukryté osobní zkušenosti?
Kniha je prostoupena osobními zkušenostmi. Mou ambicí bylo pokusit se předat, jak jezdit hlavou, jak se na koně mentálně napojit, jak ho přimět ke spolupráci bez nátlaku a násilí. Je to asi jako snažit se popsat dojmy z meditace. Každý to vnímá jinak.
Jaké bylo psát knihu a přitom se připravovat na mateřství, popřípadě u toho kojit?
Nebylo to nejjednodušší. Syndrom těhotenské demence vystřídal takzvaný vykojený mozek. A pár týdnů před porodem a po porodu má tvůrčí aktivita úplně opadla, to mi hlava nefungovala vůbec.
Co vám vlastně mateřství v sedle dalo?
Před těhotenstvím jsem měla obrovský problém rozpoznat, jestli mi kůň cválá na správnou nohu, ale teď už to poznám bez problémů. Ale vážně, jestli mělo mateřství nějaký pozitivní dopad, budu možná schopná vyhodnotit až s větším odstupem. Ale zdá se mi, že práce s koňmi je jako průprava na mateřství naprosto perfektní. Naučí trpělivosti, pokoře, podpoří schopnost cítit, zachovat klid v krizových situacích a pomůže navrátit se zase k přirozeným instinktům.
Na stránkách Nech se nést píšete Gallardův deník. Četla jste deníky jiných koňařek, nebo jak jste k tomu došla?
Nápad psát deník vznikl spontánně. Říkala jsem si, že s Jarinkem, jak Gallardovi říkáme, zažívám tolik skvělých příhod a hrozí, že jich časem většinu zapomenu. Také mi hodně lidí psalo dotazy ohledně práce s mladým koněm, a tak jsem se rozhodla spojit dobré s užitečným. Asi jsou mi ty deníky nějak souzeny. Ze stejných důvodů jsem začala psát i svůj těhotenský deník a navázala na něj mateřským deníkem. Moc se těším, až si to doma za pár let přečteme a zavzpomínáme si.
Za vší vaší koňskou aktivitou spočívá aktivita Nech se nést... S tím „projektem“ to bylo jak?
Nechsenest.cz se zrodilo z mé touhy vysvětlit, že s koňmi lze pracovat i jinak, než je obvyklé. Bez soustavného nátlaku, bez násilí, svobodně, k oboustranné radosti a spokojenosti. Snažím se nekázat a nepoučovat, ale sdílet naši práci, naše úspěchy, ale i naše omyly a vývoj naší metody tréninku koní a jezdců. Netvrdím, že to, jak s koňmi a jezdci pracujeme, je ta jediná správná cesta. Je to prostě naše cesta, o které jsme přesvědčeni, že funguje. Mluvím v množném čísle, protože hlavou a tvůrcem této metody je především Filip Kološ.
Nakolik vás v jezdectví inspiroval první kůň Gallardo?
Gallardo je můj osudový kůň, je to pro mě ztělesněná radost. Je neskutečně upřímný ve svých reakcích, je úžasně spolehlivý, výborný parťák, který nezkazí žádnou legraci, ale zároveň se dokáže hluboce soustředit na společnou práci. Jedinou jeho nevýhodou je jeho výška, vyrostl totiž méně, než jsme čekali. Někdo mi řekl, že kdyby byl o 10 cm vyšší, byl by dokonalý. Já tvrdím, že Gallardo je dokonalý, jen o 10 cm menší.
Jak byste formulovala dokonalost - tedy splynutí jezdce a koně?
Obávám se, že když je něco dokonalé, je to zároveň i nepopsatelné. Je to pocit, který nedokážete vysvětlit, ale přitom ho zcela spolehlivě poznáte. Najednou víte, že jste ve správný čas na správném místě a vše je tak, jak má být. Plně prožíváte štěstí. Je to nádherné. Jen cesta k dosažení tohoto stavu bývá dlouhá a bolestná.
Jaká literatura se hodí pro jezdce, kteří se chtějí vzdělávat?
Za sebe mohu jen doporučit „staré mistry“ vzývající klasické ježdění jako je například Alois Podhajský, Waldemar Seunig, Nuno Oliveira. Z novějších autorů stojí rozhodně za přečtení třeba Klaus Ferdinand Hempfling, Anja Beran či Philippe Karl.
V roce 2002 bylo v Česku registrováno 38 766 koní. Loni to bylo již 82 536. O čem to podle Vás svědčí?
Koní výrazně přibývá, je to znát. V době mých jezdeckých začátků bylo těžké najít stáj, kde by se dalo jezdit. Dnes nějaká funguje skoro v každé vesnici. Na druhou stranu však nemohu tvrdit, že tento trend je pozitivní. Kvantita ne vždy odráží kvalitu, a to nejen ve kvalitě ustájení koní, péče o ně či ve výcviku jezdců, ale také v chovu koní. Mít koně je trend, do sedla se dostane kdekdo, což podle mého názoru není správné. Ne všichni lidé se hodí ke koním a ne každý kůň se hodí pod sedlo. Těžko to ale nějak regulovat. Když to odlehčím, navrhovala bych, aby zájemce o ježdění celý první rok jen kydal boxy a uklízel na pastvě. Druhý rok bych ho nechala koně vodit do a z výběhu a čistit. A třetí rok bych mu dovolila si na koně sednout. To už by opravdu zbylo jen to tvrdé jádro.
Koňáci jsou zvláštní sorta lidí. Většinou mají ke koním blíž lidé, kteří náklady na jejich ustájení a trénink horko těžko lepí a jejich možnosti jsou omezené. Přesto bez koní nedokáží být... Čím to je?
Asi láskou. Koňáctví je vášeň a vášeň je iracionální. Často za mnou přijdou nadšení rodiče, že jejich děti se dvakrát svezli na koni a moc by ho chtěly. Má rada je jednoznačná: Vemte všechny peníze, co máte, doneste je na hromadu a zapalte je. Zaručuji vám, že tímto způsobem ještě ušetříte. Je na to i vtip: Víte jak se z koňáka stane milionář? Musí začít jako miliardář.
Máte recept na to, jak si vybrat dobrého koně. A musí to být cesta vypiplání od hříběte?
Hlavně nespěchat. S výběrem, ale zejména s koupí koně. V klidu si uvědomit, jak obrovsky náročné, časově i finančně, je poskytnout koni odpovídající péči. Teprve pak začít vybírat koně, a to ne podle módnosti plemene, ale především podle fyzických a povahových rysů koně i jezdce. Velmi důležité je umět reálně odhadnout své možnosti a schopnosti. Při koupi koně by prostě racionalita měla převládat nad city. Tvrdívala jsem, že vlastního koně nikdy nechci a že hříbě si koupí jen blázen. Ale odříkaného chleba si dáme vždy ten největší krajíc, takže jednoho dne jsem si dovedla ročního hřebečka, protože mi prostě něco říkalo, že to je kůň mého života. Měla jsem více štěstí než rozumu.
Jaké nejčastější chyby člověk s koněm dělá?
Řeka bych, že lidé často koním přisuzují lidské vlastnosti a lidskou logiku myšlení. Případně si koňmi snaží nahradit partnery, přátele nebo děti a jsou frustrovaní, že koně nereagují podle jejich představ. Právě tomu se věnuje má knížka. Snažím se v ní jezdcům vysvětlit, že to oni se musí přizpůsobit koňskému vnímání světa, jinak se s koňmi nikdy uspokojivě nedorozumí.
Čím se kůň ve světě zvířat stává onou ojedinělou bytostí?
Koně jsou magická zvířata. Jsou krásní, inteligentní, silní a velmi sví. Když jim to dovolíme, dokážou z nás dostat to nejlepší, dokážou pozitivně formovat naši osobnost, nutí nás překonávat sama sebe. Bohužel až příliš často je s nimi zacházeno jako se sportovním náčiním a ne s myslícími a cítícími bytostmi.
