Horké srpnové dny v roce 1968 se staly směsicí vzteku, vlasteneckého nadšení i strachu z budoucnosti nejen pro obyvatele okupovaného Československa. Do zoufalství uvrhly i tisíce lidí, kteří zrovna trávili dovolenou v cizině. Neměli spojení s domovem, s blízkými. A ani pořádně nevěděli, co se děje a jak se vůbec vrátí do vlasti.
Byla mezi nimi také tehdy třináctiletá Danuše Komárková z Brna, kterou osudný 21. srpen zastihl s rodiči na břehu Dunaje v srbské Tekiji. Na dva týdny se stala migrantem odkázaným na pomoc neznámých lidí, kterým navíc ani nerozuměla. Přesto na ně s obrovskou vděčností vzpomíná.
„Byli jsme na tradiční, největší mezinárodní plavbě sportovních lodí Tour International Danubien, které se účastní vodáci z celého světa. Pluje se z německého Ingolstadtu až do delty řeky a Černého moře v délce přes 2 500 kilometrů. Naše skupina pětadvaceti Čechoslováků tehdy jela trasu z Bělehradu,“ vypráví dnes třiašedesátiletá ředitelka mateřské školy na náměstí Svornosti v Brně.
Na lodi plula s otcem a matkou. Jejího sedmiletého bratra rodiče poslali na tábor v Luhačovicích, protože na cestu po Dunaji byl ještě malý. „Zhruba ve dvě hodiny ráno někdo přiběhl ke stanu a volal, že je u nás okupace. Byli jsme vyděšení. Rozdělali jsme oheň, sesedli se kolem malého tranzistoru a snažili se zachytit nějaké zprávy,“ popisuje Komárková.
Nejdřív ještě vysílala Praha, která však brzy zmlkla, protože byla obsazena. Pak zachytili Banskou Bystrici, ale ta po nějaké době také utichla. „Bylo to šílené, vůbec jsme nevěděli, co se u nás děje. Mluvili o tancích, o mrtvých, o střílení do lidí. Původně jsme měli pokračovat dál po Dunaji až do Bulharska, ale doneslo se nám, že na bulharské straně je pro Čechoslováky nebezpečno. Tak jsme se dohodli, že pojedeme do Kladova v Srbsku. To je poměrně velké město. Věřili jsme, že tam seženeme nějaké zprávy a vymyslíme, jak se co nejrychleji dostat domů,“ vzpomíná Komárková.
Recept na stres? Ubytování, jídlo, peníze i výlety do okolí
Nakonec zakotvili v turecké pevnosti Fetislam na pravé straně Dunaje a zůstali tam asi dva týdny. Situace ale byla nadále nepřehledná. „Docházely nám peníze, neměli jsme žádné jídlo. Navíc jsme se dozvěděli, že se zavřely hranice s Rakouskem a domů se nedostaneme ani přes Maďarsko. Stali se z nás bezdomovci. A najednou se kolem zvedla obrovská vlna solidarity. Místní představitelé takzvané skupštiny se nás i pod vlivem žádostí ze strany obyvatel Kladova ujali. Lidé se dokonce nabídli, že si nás vezmou do rodin,“ povídá Komárková.
Československá skupina ale chtěla zůstat pohromadě ve stanech. Když však jedna účastnice dostala žloutenku, přijali nabídku přestěhovat se do mateřské školy naproti nemocnici, kde dívka ležela.
„Nosili nám jídlo a ovoce, na obědy jsme chodili s Titovou mládeží (Josip Broz Tito byl prezident tehdejší Jugoslávie, pod niž Srbsko tehdy patřilo – pozn. red.), která stavěla hydrocentrálu Djerdap I. A každý den jsme dostali obálku s 300 dináry – ty nám pomohly k nákupu potřebných věcí, především oblečení. Dokonce pro nás pořádali zájezdy do okolí, abychom se tak nestresovali z událostí, které panovaly v Československu,“ líčí 50 let staré zážitky Komárková.
Hostitelé Čechoslovákům dokonce nabídli, aby zůstali, že jim obstarají byty a zaměstnání. Všichni ale chtěli domů k blízkým. „O bratrovi jsme celou dobu nevěděli nic. Jen jsme doufali, že si ho známí vzali k sobě. Alespoň to tak bylo domluvené, kdyby například onemocněl nebo tábor z nějakého důvodu zrušili. A tenhle důvod byl pádný,“ má jasno.
Raketou na vlak do Vídně. Za pomoc věnovali český křišťál
Už to vypadalo, že se vodáci vrátí přes Istanbul a západní Evropu, potom se však otevřely hranice s Rakouskem. A opět pomohli Srbové. Poskytli rychlou a drahou loď Raketu a dopravili celou skupinu do Bělehradu na vlak do Vídně.
Tam už se sjížděly tisíce Čechoslováků z celého Jadranu. „A zase jsme měli štěstí. Ujali se nás dobří lidé, tentokrát rakouská charita. Čekali jsme nekonečné hodiny ve vlacích a kolem chodili dobrovolníci s čajem a taškami, kde bylo jídlo, pití a nějaké sladkosti pro děti. Lísteček se vzkazem ‚rakouští katolíci přejí šťastný návrat‘ mám dokonce doma ještě schovaný,“ usmívá se Komárková. Teprve doma se setkali s bratrem, který byl v pořádku. Po nějaké době zástupci vodácké skupiny dovezli do Kladova český křišťál jako poděkování.
Na cestu po Dunaji rodina Komárkova vyjížděla dál, i se synem. Jenže každá účast už byla velmi pečlivě plánována. „A protože se jelo také přes západní Německo, Rakousko a Jugoslávii, která byla počítaná za Západ, jezdil s námi vždycky nějaký estébák, který nás hlídal a natáčel na video. Když se mu někdo nelíbil, měl příště smůlu,“ podotýká Komárková, která na akci jezdí dodnes. „I když je to už půl století, vzpomínka na obrovskou vlnu solidarity a pomoci tenkrát v srpnu 1968 ve mně žije dodnes,“ dodává se slzami v očích.
