Ta učí norštinu na brněnské Masarykově univerzitě už od roku 1986 a na stejné škole ji vystudovala. Jak říká, Norsko se stalo jejím osudem a nedávno ji přijal na audienci ve svém paláci v Oslo i norský panovník.
Audience u krále. Neměla jste trému?
Měla, i když jsem tam byla už podruhé (poprvé dostala stejné vyznamenání nižšího stupně, pozn. red.). Je to v podstatě intimní setkání s tak vysoce postaveným člověkem a musí to klapnout.
Jak to probíhalo?
Nejdřív pro mě přijela limuzína z ambasády s českou vlaječkou, odvezla mě před královský zámek a tam bylo zavřeno. Popojeli jsme k vedlejšímu vchodu a vojáčkovi v něm vysvětlili, že mám za dvacet minut být u krále. On na to: „O. k., máte čas, ale pustím vás tam.“ Brána se otevřela a já byla uvedena do knihovny, zapsala jsem se do pamětní knihy a pak po krásném schodišti do prvního patra, kde mě převzal pobočník a pozdravil česky. Když jsem vstoupila, podle protokolu jsem měla udělat pukrle, ale to jsem neudělala, připadalo mi to nepatřičné. Koneckonců je to muž, není to anglická královna. Tam bych asi neváhala. Pak jsme se posadili ke stolu a začali si povídat.
Miluše Juříčková
|
A co vám říkal?
Blahopřál mi a ptal se, jak se daří norštině v České republice a studentům a na čem pracuji, a říkal věci, které překvapily i samotné Nory a svědčily o tom, že má ke mně důvěru. O co přesně šlo, si ale nechám pro sebe. Celkově byl král příjemný a přirozený a přitom důstojný. Je to i tím, že je vysoký a sportovního vzhledu, i když už mu bylo 81 let.
Léta se pohybujete mezi Nory. Mají něco společného s Čechy?
Spíš v čem se liší. Norové mají úzký vztah k přírodě. Když chce někdo získat velké hlavy a mozky, nepřesvědčí je penězi, ale největším bonusem je dovolená s rodinou, kterou může strávit v přírodě.
O Češích se říká, že jsou švejci, ze všeho si dělají legraci a snaží se věci ošulit. Co se říká o Norech?
Že jsou chladní, ale to není pravda. Jen musíte vědět, jak na ně. Ale když se z nějaké známosti vyvine přátelství, berou člověka se vším všudy. Platí to o starších lidech a střední generaci, kteří vědí, jaké to je, když člověk nemá všechno. U mladých lidí je to jinak. Všichni se ale hodně baví o počasí, protože je pro ně důležité a po staletí určovalo jejich život.
Někde jste se zmínila, že Norové jako my prožívali národní obrození, ale zatímco my jsme měli začátek a konec, oni pořád nevědí z hlediska jazyka, kterou cestou se dát. Jak jste to myslela?
Jako my jsme byli součástí habsburské monarchie, oni byli od 15. století součástí dánské říše. A samostatnosti se dočkali, když se Dánové spolčili s Napoleonem a ten padl. Zatímco u nás bylo jasné, kde končí čeština a začíná němčina, dánština a norština jsou velmi blízké jazyky. A Norové celé 19. století řešili, jestli si ponechají dánštinu, nebo si na základě dialektu vytvoří úplně jiný jazyk. Nakonec do 20. století vstupovali se dvěma spisovnými jazyky - jeden se vyvinul přímo z dánštiny a druhý ze středověkých dialektů bokmal (knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Jsou rovnocenné a každá obec si volí, který bude užívat. To je evropský unikát.
Na brněnské univerzitě se norština vyučuje už od roku 1974. Komunistům to nevadilo? Vyjížděli studenti do Norska?
Byla to zvláštnost, že se povedlo mému učiteli Josefu Michlovi zařídit akreditaci na norštinu a švédštinu v době nejtvrdší normalizace. Měl asi nějaké osobnosti, které ho podpořily. Osobně si myslím, že to začalo někdy kolem roku 1968 a dotáhlo se to až za šest let. A studenti vyjížděli i ven. Sama jsem byla na tříměsíčním pobytu v roce 1978, bylo mi 22 let a poprvé jsem letěla letadlem a byla to má první cesta do nesocialistického tábora.
Jaký je o norštinu zájem teď?
Bereme dvacet lidí, ale zájem je zhruba čtyřnásobný.
Musí mít uchazeči nějaké speciální znalosti?
Ne. Stačí, když budou něco vědět o Skandinávii. Myslím, že člověk nemusí mít nějakou extra motivaci, ta se tvoří až během let. A je to i můj případ. Chtěla jsem původně studovat němčinu, ale otvírali ji jen v kombinaci s norštinou, a nakonec jsem se v ní našla na celý život. Z hlediska jazyka jsem radši, když studenti úplně začínají. Nemají žádné zlozvyky. Navíc studium norštiny u nás není jen o jazyku, je to celý životní styl.
Jaký je názor Norů na Čechy? Co o nás vědí?
Když se zeptáte Nora na českou literaturu, znají jen Kunderu a Kafku. Přesto jsou jisté momenty v dějinách, kdy blízkost našich zemí dosáhla ke hvězdám. Například v únoru 1948, v období komunistického puče v Československu. Norové byli naprosto vyděšení. Nechápali, jak může demokratickou zemi schlamstnout Sovětský svaz, se kterým oni sami měli 200 kilometrů dlouhou hranici. Právě to urychlilo jejich vstup do Severoatlantické aliance o rok později. A další vlna solidarity se zvedla v roce 1968. O tom se u nás ani neví.
Co se tam dělo?
Norové zakládali spolky, sbírali peníze, přijímali uprchlíky. Vrcholem byl 28. říjen, kdy všechny organizace uspořádaly oslavu vzniku Československa, pozvaly významné osobnosti a diplomaty a osobně se zúčastnil i norský král Olaf V.
Zmínila jste uprchlíky. Specializujete se na osudy moravských Židů, kteří uprchli do Norska. Napsala jste publikaci o psychiatru Leu Eitingerovi, původem z Lomnice u Tišnova. Byl lékařem v Osvětimi a po válce založil v Norsku obor, který studuje vliv traumat na psychiku. Co další příběhy?
Jedná se o lidi, kteří se dostali do Norska díky Nansenově nadaci v roce 1939 a 1940. Hodně se chci věnovat Noře Lustigové, která během 30. let pomáhala uprchlíkům z Německa a pak sama musela se svými dvěma syny uprchnout do Norska. Byla zavražděna v Osvětimi. Synové přežili. V Brně, kde žila 40 let a vykonala mnoho dobrého, ji nepřipomíná kromě náhrobku jejího muže na židovském hřbitově nic. A to bych chtěla napravit.
Jste odbornice na norskou literaturu. Co říkáte na současnou popularitu severské detektivky?
Detektivní žánr ve Skandinávii povstal jako sociální román v 90. letech 20. století. Nebyl o násilí pro násilí. Pojmenovával nejpalčivější problémy, ale protože se z něj stal kšeft, posunul se někam jinam. Řekla bych, že dnes je to spíš otázka marketingu než nějaké kvality.
Co ze současné literatury byste lidem doporučila vy?
Za jeden z nejsilnějších současných románů považuji dílo mladé autorky Helgy Flatlandové Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď. V mém překladu ji vydaly brněnské Větrné mlýny. Je o vojácích, kteří najeli v Afghánistánu na minu. Román líčí, co čtyři kluky z norského venkova vedlo k tomu, že se nechali naverbovat, a jak strašnou bolest z jejich smrti zpracovávají jejich blízcí. Navíc, půl roku poté, co román vyšel, se to opravdu stalo čtyřem našim vojákům. Jako by to viselo ve vzduchu. Existuje druhý díl, ale nikdo ho zatím nechce vydat. Škoda.
