Třetí skupina se pak rozhodne svůj čin všemi možnými způsoby utajit a zamaskovat, aniž by tušila, co všechno pro to musí vykonat a jaké následky ji čekají.
V pátek 24. srpna 2001 byl v dvorním traktu poštovního úřadu v Poštovské ulici v Brně úředně otevřen silně zapáchající balík. Byl adresován na jméno Jan Zahradil, Koliště 7, PSČ 65716 Brno. Na uvedené adrese však nikdy žádný Zahradil nebydlel. Falešné bylo i jméno odesílatele a jeho adresa.
. kriminální kauzySeriál MF DNES o nejzávažnějších případech kriminalistiky, které se udály v uplynulých dvaceti letech na jižní Moravě, tímto dílem končí. |
Jedinou pravdivou informací bylo razítko odesílající pošty v Praze 4.
Po otevření balíku zaměstnanci pošty oněměli hrůzou. Černý igelitový pytel skrýval zapáchající části lidských rukou a paží. Kromě horních lidských končetin obsahoval i další tkáň. Celý obsah balíku byl převezen do Ústavu soudního lékařství v Brně ke zkoumání. Zde také byly sejmuty otisky prstů neznámé mrtvoly k případné identifikaci.
O den později, v sobotu 25. srpna 2001, objevili pracovníci pošty na brněnském hlavním nádraží další zapáchající balík, přivezený jako nedoručitelný z pošty z Uherského Hradiště. Byl adresován na neexistujícího Stanislava Diviše, bytem ve Šromově ulici 158 v Uherském Hradišti. Po jeho otevření nebylo pochyb, že oba balíky patří k sobě. V černém igelitovém pytli byla lidská chodidla a další části dolních končetin. Podací razítko prozradilo poštu, ze které balík putoval na jižní Moravu - bylo to z pošty v Praze 10. I tento nález putoval do Ústavu soudního lékařství v Brně.
Složením všech nalezených částí tkání vyplynulo, že by mohly být z jednoho těla. Před uložením do pytlů byly pečlivě omyty. Na řezech kostí byly nalezeny úlomky laku modré barvy. To svědčilo o tom, že pracovní plocha nástroje, který někdo k řezání kostí použil, měla modrou barvu.
Pěstěné ruce svědčily o tom, že by obětí mohla být žena nebo muž vydávající se za ženu. Kromě pánve však chyběl i trup a hlava. Proto také nebylo možné jednoznačně určit způsob smrti, tedy jestli bylá násilná s následným čtvrcením oběti, či zda tělo někdo rozčtvrtil po přirozeném úmrtí.
Kontrola balíků čichem
Spekulovalo se o tom, kolik takových balíků může na poštách ještě ležet. A proto dostali zaměstnanci některých pošt od nadřízených pokyn, aby se věnovali zapáchajícím zásilkám. Proto se na mnohých poštovních přepážkách zavedl nový "poštovně detektivní" úkon "očichávání" podávaných balíků.
Genetická expertiza potvrdila, že nalezené části těla patřily jednomu člověku. Porovnání otisků prstů neznámé mrtvé ženy s daktyloskopickou databází vyšlo naprázdno - oběť nikdy nebyla trestána či registrována. Další pátrání se zaměřilo na všechny ženy, které se v období posledních čtrnácti dnů v Jihomoravském kraji ztratily. Opět bezvýsledně.
Proto zbývalo jediné - najít člověka, který části lidského těla ukládal do balíků, případně najít chybějící zbytky těla. Podací razítka otištěná na balících svědčila o tom, že osoba, která o případu rozčtvrcené ženy hodně ví, pochází s největší pravděpodobností z Prahy.
Odesílatel balíků udělal chybu - a jak se později ukázalo, byl to zároveň i vrah. Ve stejný den, kdy na poštovním úřadu v Poštovské ulici nalezli první balík s lidskými tkáněmi, oznámil na jednom pražském policejním oddělení dvaatřicetiletý Martin Vostárek, povoláním soukromý detektiv, že od 15. srpna pohřešuje svou stejně starou družku Naděždu Novákovou. Bydleli společně v malé garsonce v Praze 10 asi jeden a půl roku. Dále do speciálního protokolu o pohřešované osobě uvedl její popis, oblečení, včetně různých charakteristických znaků a zvláštností.
O několik dnů později se brněnští kriminalisté sešli s kriminalisty pražskými se žádostí o provedení prověrek k ženám, které se pohřešují od 14. do 21. srpna 2001. Na základě tohoto kritéria bylo vytipováno celkem deset žen. Byla mezi nimi i Naděžda Nováková. Kdyby Vostárek policii nenahlásil, že pohřešuje svou družku, případ by byl mnohem komplikovanější.
Doznání při prvním výslechu Martin Vostárek usedl před kriminalisty ráno 4. září 2001. Netušil, že se kriminalistům podařilo získat tak závažné informace, proti kterým nemá žádnou šanci zapírat. Kamarádky a přátelé Naděždy Novákové potvrdili, že 15. srpna se rozhodla ukončit vztah s Martinem Vostárkem a zároveň chtěla, aby z jejího bytu odešel. Dokonce měli potvrzeno, že ten den došlo mezi nimi k prudké hádce a také od té doby ji už nikdo neviděl. Měli i pádnější důkazy. Podařilo se jim určit, od čeho pocházely úlomky modrého laku na řezech kostí. Byly od speciální pilky na železo, vyrobené ve Švédsku, jejíž břit byl chráněn modrým lakem před korozí. Pilka byla k dostání pouze ve speciálních prodejnách a v jedné z těchto mála pražských prodejen získali vyšetřovatelé i svědka. Prodavač si vzpomněl, že muž kolem třiceti let koupil hned tři švédské, málo prodejné pilky. Upamatoval si, že to bylo 16. srpna, a dokonce uvedl popis kupujícího. Odpovídal Martinu Vostárkovi.
Pod tíhou těchto informací začal Vostárek vyprávět svou verzi události. Skutečně se 15. srpna pohádal se svou družkou. Věděl, že má milence. Po hádce z bytu odešla. Po jejím odchodu vypil půl litru whisky, ač nikdy alkohol nepil. Pak usnul. Probudil se nakrátko teprve poté, co se družka vrátila v noci domů. Znovu se pohádali, přičemž ji jednou uhodil do obličeje. Ještě než znovu usnul, slyšel, jak si v koupelně napouští vodu do vany. Když se ráno probudil, našel družku ve vaně již mrtvou. Protože dostal strach, že bude obviněn z vraždy, rozhodl se mrtvolu z bytu odklidit. Koupil si tři speciální švédské pilky, gumové rukavice a zcela nahý (aby si oblečení nepotřísnil krví) rozřezal ve vaně s vodou mrtvolu na šest částí, které poslal na vymyšlené adresy. Při řezání mrtvoly poškodil vanu, takže ji musel přetřít.
Trup pozdě večer odhodil do křoví u pražského Edenu (Praha 10). Hlavu zabalil do svého trička a uložil do mrazáku. O několik dnů později ji odvezl ke svým prarodičům na Křivoklátsko, kde ji nepozorovaně zakopal na zahradě pod jabloň. Při výslechu rozhodně popíral, že družku úmyslně zavraždil. Přesto byl ochoten ukázat místa, kam ukryl trup i hlavu. Tam se také chybějící části těla skutečně našly. Pitva později prokázala, že žena měla nejen proraženou lebku, ale byla i zardoušena. Tím byla vyvrácena obhajoba vraha, že si žena mohla způsobit smrt sama - třeba tím, že hlavou upadla na okraj vany.
Ještě týž den vyšla interní policejní zpráva: "Dne 4. 9. 2001 sdělil vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování Brno obvinění z trestného činu vraždy podle § 219/1 Martinu Vostárkovi, bytem Teplice, přechodně Praha 10, kterého se dopustil dne 15. 8. 2001 na svojí družce Naděždě Novákové. Její mrtvolu rozřezal a část odeslal v balících na poštu v Brně. Případ byl postoupen Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy." Od nálezu prvního balíku do zadržení vraha uplynulo tedy pouhých dvanáct dnů.
Kdyby se Vostárek rozhodl po vraždě zavolat policii, jeho čin by sotva přerostl hranice policejního obvodu Prahy 10 a sotva by od soudu odešel s tak vysokým trestem. Nikoliv samotná vražda, ale neracionální až absurdní způsob odklízení rozřezaných částí těla v balících "proslavila" Vostárka po celé republice a v očích veřejnosti získal nadosmrti pověst bestiálního vraha.
Svou negativní roli sehrál i jeho psychologický profil. Psychology a psychiatry byl hodnocen jako člověk narcistický, egocentrický, bezohledný a nervově labilní, se sníženou hladinou uvolňování agrese. Protože jej rozmazlovala matka a prarodiče, byl k sobě nekritický. Při vyšetřování neprojevil žádný pocit viny, ale naopak se cítil jako oběť nešťastné lásky. V době činu také netrpěl žádnou duševní chorobou ani sexuální deviací. Motivem činu byla žárlivost. Martin Vostárek byl odsouzen k čtrnácti letům vězení se zvýšenou ostrahou. Do trestu soud započetl i okradení kolegy v zaměstnání a nedovolené ozbrojování. Muž totiž bez povolení několik let vlastnil brokovnici.
