Jak se to mohlo stát? Tato otázka trápila vyšetřovatele, místní a hlavně pozůstalé po obětech Antonína Daňka už před 50 lety a mnoho lidí, zejména pamětníků, si ji klade dodnes.
Daněk u Kojátek na Vyškovsku přesně před půlstoletím zmasakroval záložníky z Bučovic. Proč někdo vůbec posílal stíhat ozbrojence, který loupil se samopalem, neozbrojené vojáky v neobrněných autech? Neprofesionální záložníky, kteří dokonce ani pořádně nevěděli, co mají za úkol? Jak bylo možné, že obyčejný voják nejenže bez problémů utekl z kasáren, ale dokonce s těžkým obrněncem a po zuby ozbrojený?
Je také třeba vzít v úvahu, že velká část zločinců není schopna uspokojivě a pro nás logicky vysvětlit motivy svých činů, takže snížená schopnost sebereflexe u něj není nic neobvyklého.
Adam Suchýklinický psycholog
Dokumenty z výslechů vedených po tomto zločinu Veřejnou bezpečností a vojenskou prokuraturou jasně prokazují, že poměry v kroměřížské posádce nebyly dobré. Vojáci a nižší důstojníci před vyšetřovateli s nečekanou otevřeností hovořili třeba o tom, že jim důstojníci sprostě nadávají a službu jim znepříjemňují i tím, že při dozorčí službě musejí sedět v malém, přesně vymezeném prostoru bez pohybu. Důstojníci se zase možná oprávněně bránili, že mají hodně svěřenců, úkolů a pracují ve stresu...
Snadnost útěku překvapila i uprchlíka
Jisté je, že vyrostlo podhoubí, které umožnilo Daňkův útěk. Zběh sám se vyšetřovatelům svěřoval, jak ho snadnost úniku překvapila. Nejenže ho nikdo nezatkl poté, co se vrátil z vycházky pozdě a opilý, což bylo u řidičů naprosto nepřípustné. Nepozorovaně unikl ven, nikdo z dozorčích ho nespatřil, ať už proto, že spali, nebo neměli ze stanovišť dobrý výhled.
Bez potíží se dostal ke střelivu, před časem neodevzdal klíček od zbrojního skladu a nikomu to nevadilo. Klíč od záložního střeliva se volně povaloval ve skladu, stejně jako samopal. Zběh se tak mohl v klidu ozbrojit a vyzvednout si i transportér. Klíčky od těžké techniky nepředal a nikdo si toho nevšiml: na háčku u dozorčího visel klíč od jiného vozidla.
Jak říká přísloví, rozjetý vlak nezastavíš, a v případě třináctitunového obrněnce je tomu podobně. „Tehdejší bezpečnostní a vojenský aparát na takový druh teroru nebyl připraven. Samozřejmě, občas někdo zběhl se zbraní, dokonce i ukradl vozidlo, ale nějaký modelový postup zákroku ještě nebyl nacvičen. Byla to v Československu raná doba teroru. Nikdo nebyl na lokální úrovni schopen operativně zasáhnout proti zběhovi v obrněnci. I později na to byl útvar s celorepublikovou působností,“ připomněl historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu Praha.
Máte dost, nebo to mám do vás našít? Před lety na Moravě vraždil vojenský zběh |
Takové případy řešil Sbor národní bezpečnosti, který však vůbec nebyl vybavený k tak náročnému zásahu. Jak vypovídal velitel kroměřížské posádky major Josef Matula, jeho nadřízení odmítli jeho návrh Daňka stíhat.
Přesto svědectví zběhova otce Antonína Daňka staršího, který brzy ráno osudného 23. července, tedy zrovna v době synova útěku, vyjel jako řidič z povolání na silnice, nastiňuje, že i armáda byla zřejmě odhodlaná zakročit nejtěžšími zbraněmi.
Minisérie o tragické události před 50 letyProč vlastně Antonín Daněk rozpoutal jízdu smrti v transportéru? Proč tehdejší bezpečnostní síly nedokázaly na mimořádnou situaci účinně reagovat? Jak vzpomíná na pachatele jeho spolužačka? |
„Když jsem projížděl Uherským Hradištěm, tak jsem viděl, že u prokuratury stojí obrněný transportér a na křižovatce v Kunovicích stál druhý. Domníval jsem se, že je to v souvislosti s případem mého syna. Když jsem se vracel zpět do Kroměříže, tak jsem obrněné transportéry už neviděl, domníval jsem se, že syna už zadrželi.“
Přesto zběha zadržel až řadový příslušník místní VB poté, co Daněk na útěk a odpor už rezignoval a všechny své zbraně dávno zneužil k páchání trestné činnosti, proti které nikdo nedokázal zakročit.
Záhadný telefonát, podivné rozkazy
Když už pronásledovatelé zvolili nějakou taktiku k zastavení zběha, jeví se dnes naprosto nepochopitelně. Podivně působí požadavek vyškovské VB, aby vojáci z bučovické posádky proti zběhovi zakročili. Pár hodin po masakru jej totiž kdosi z tamní policejní stanice telefonátem do bučovických kasáren popíral.
Dozorčí si však trval na svém, že zazněl. Tento pokyn bezpečnosti si totiž patrně zástupce velitele z Bučovic podplukovník Jaroslav Valášek vyložil jako žádost o přehrazení cesty, a to mělo osudné následky ústící v tragédii. Soud nakonec vedl tuto komunikaci jako spornou, protože o něm na bučovické poště chyběly záznamy...
Navíc se zdá, že se počítalo s přehrazením cesty zběhovi v autě, protože ukradl vojenský GAZ. Vzhledem k prodlevám v komunikaci však muselo být i tehdy všem naprosto jasné, že v takovém případě by Daněk už dávno unikl někam daleko za Bučovice, vždyť z Bohatých Málkovic by byl ve městě v řádu několika minut...
Tak dnes vypadá restaurace v Milovicích na Kroměřížsku, kde se osudovou noc před tragédií u Kojátek bavil vojín Antonín Daněk.
Jisté je, že naprostým pochybením bylo vyslání neozbrojených vojáků v nevyhovující technice proti ozbrojenci se samopalem. Valášek zřejmě jednal v nouzi, neměl lidi, stroje ani čas a ocitl se ve stresové situaci, na kterou nebyl vycvičen. Prokuratuře trochu zmateně tvrdil, že instrukce pochopil tak, že zběh uniká na Vyškov a že má s vojáky pouze přehradit cestu, případně zajistit eskortování zadrženého.
Každopádně nad námitkami důstojníků, že ženijní speciální Pragy V3S ani nesmějí vozit posádku, v osudové chvíli podle svědků jen mávl rukou. Zbraně, jen malé samopaly škorpion, měl pouze on a jeho pobočník. „Pistoli (ve skutečnosti šlo o škorpion, malý samopal tak někdy vojáci označovali už kvůli revolverovému střelivu – pozn. red.) jsem si vzal jako krajní eventualitu, kdyby bylo potřeba zásahu proti zběhovi, o kterémžto zásahu jsem předpokládal, že bych ho provedl sám,“ uvedl do protokolu.
Dovršením zpackané akce pak bylo, že nikdo z důstojníků neřešil roztržení kolony kvůli vlaku na bučovickém přejezdu, takže náklaďáky dorazily přímo před hlaveň Daňkova samopalu zcela bez ochrany. Důsledkem bylo krveprolití.
Šikovný řidič, který často boural
Kdo vůbec byl člověk, který podle řady svědectví zabíjel na křižovatce zcela chladnokrevně? Rozhodně nešlo o běžného vojáka. Platil za obratného řidiče, který měl ovšem řadu drobných nepříjemností a konfliktů s nadřízenými, často kvůli „frajeřině“. Tyto potíže měly obdobu už v době, kdy pracoval ve zdouneckých komunálních službách. Tam třeba podle pamětníka Petra Bláhy zničil neopatrnou jízdou v traktoru sousedním sklenářům skla.
Vojáci ho považovali za pyšného. I když s ním jako s pomocníkem staršiny, který měl vládu nad výdejem šatstva, chtěl být každý zadobře, neměl opravdové přátele na vojně a podle svědectví pamětníků ani ve škole a v rodných Cvrčovicích. Byť veselý člověk, byl uzavřený a v poslední době podléhal někdy chmurám i alkoholu.
„Nerespektování příkazů učitelů, lhaní, přechovávání pochybných zbraní, užívání hrubých výrazů, poškození včelína ve Cvrčovicích, hrubé poklesky vůči děvčatům,“ tak vypočítal pro vyšetřovatele Daňkovy žákovské poklesky ředitel zdounecké školy Václav Vrzal. Zbraně měl Antonín skutečně rád už jako kluk, zdounecká VB řešila, jak coby náctiletý postřelil z podomácku vyrobené vzduchovky spolužáka...
Rodina v rozkladu
Uličnické kousky, obvyklé na každé dědině, však nebyly hlavním problémem, tím byl postupný rozpad rodiny Daňkových, který vyvstával před vyšetřovateli po dalších a dalších svědectvích. Oba manželé mizerné vztahy přiznávali před vyšetřovateli a potvrzovalo to i okolí.
Paní Jarmila Daňková jako matka podnikala i zoufalé kroky, aby synovi pomohla, a proto líčila poměry v rodině a na vojně možná až přehnaně děsivě v jeho prospěch, přitom její muž byl v okolí populární a jako funkcionář KSČ a dobrovolný účastník různých brigád socialistické práce byl i oblíbencem režimu.
Náves Cvrčovic na Kroměřížsku, odkud pocházel zběh Antonín Daněk.
Mnoho pamětníků dodnes přisuzuje incident právě nějaké scéně doma a alkoholu. Ve skutečnosti tomu nic nenasvědčuje. Daněk na všechny svědky v rodině, hospodách i kasárnách až do hádky s poddůstojníky a praporčíkem působil zcela klidně a normálně. Jako velký muž snesl hodně a prokázaná dávka 10 piv a panáka rumu za celý den a noc ho nemohla sklátit, i když známky popíjení, jako kořalku v dechu a zarudlost utajit nedokázal.
Rozhodně však nešlo o alkoholický amok, ostatně pode lékařské zprávy ihned po zatčení nejevil už vůbec žádné známky opilosti. Sám vše přisuzoval konfliktu s praporčíkem, jenže možná dost alibisticky: „Kdybych ho nepotkal, tak by se to nestalo.“ Tvrdil, že po konfliktu se chtěl zabít, cítil vztek a ponížení.
Pokus o sebevraždu
Tyto závažné pohnutky potvrzoval nedlouho před strašným incidentem jeho pokus o sebevraždu podniknutý tak, že si lehl pod kola projíždějícího auta u Zdounek. Řidič si toho včas všiml a mladíkovi pořádně vynadal, že ho mohl učinit nešťastným. Ačkoli o tomto incidentu věděla i VB, do kasáren zřejmě nedoputoval. Jako další pokus o sebevraždu popisoval před vyšetřovateli i svůj poslední úlet.
Soudní znalci nicméně konstatovali, že „obžalovaný netrpí a nikdy netrpěl duševní chorobou, že je toliko anomální nevyrovnanou osobností, u níž dominují zvláště sklony k agresivitě, zvýšené dráždivosti a k afektům zlosti a vzteku.“ Podle nich v době zločinu Daněk mohl své jednání ovládat, vyloučili jakoukoli poruchu. Sám označoval svůj duševní stav jako těžký. „Těžko ho mohu popsat. Vím jen, že jsem nedokázal své jednání registrovat a ani dobře ovládat, a když to člověk nedokáže, může se stát všechno.“
Křížek, za kterým střílel Antonín Daněk před 50 lety na záložníky u Bučovic, stojí dodnes nedaleko Kojátek. Křižovatka už neexistuje.
„V jeho jednání pravděpodobně sehrála roli jeho osobnost, jejíž vývoj byl disharmonický. To mělo zřejmě vliv na podobu dekompenzace stavu – když má tzv. zkrat duševně relativně zdravý člověk, neprojeví se to tímto dramatickým a natolik destrukčním způsobem. Ani alkohol nemá takovou moc. Z dokumentace lze vyčíst z jistých náznaků možné paranoidní nastavení, rozpoznávací a ovládací schopnosti, na které se často ptá soud, mohly být skutečně snížené, ale zcela vymizelé pravděpodobně nebyly. Je také třeba vzít v úvahu, že velká část zločinců není schopna uspokojivě a pro nás logicky vysvětlit motivy svých činů, takže snížená schopnost sebereflexe u něj není nic neobvyklého,“ konstatuje dnes s odstupem půlstoletí klinický psycholog Adam Suchý.
Ať už z jakýchkoli příčin, Daněk se stal trojnásobným vrahem. Nebyl však pachatelem ražení dnešních vražedných střelců. Řidiče GAZu i manžele Kleiblovy připravil o auta, nikoli o život. Tvrdil, že zblízka by ani na nikoho vystřelit nedokázal. A na rozdíl od bezcitných zločinců dokázal na konci projevit lítost. „Všechno, co se stalo, mi připadá neskutečné, zbytečné a lituji toho,“ završil svoji výpověď. Před trestem smrti a jeho vykonáním ho to nezachránilo.
Tato výstraha stejně jako nová opatření v Československé lidové armádě však podobným tragédiím nezabránily. O deset let později například ukradl u rakovnické tankové jednotky voják nedlouho před odchodem do civilu tank T54. Přejel přes osobní auto a těžce zranil řidičku. Spáchal sebevraždu tak, že nastavil redukovanou rychlost, z obrněnce vyskočil a lehl si pod pás.
