„Začínali jsme opravdu z ničeho,“ vzpomíná ředitelka muzea Jana Horváthová.
To, že muzeum vzniklo v Brně, znamená, že Brno je sídlem romských intelektuálů?
Ano, Brno bylo vždy centrem romské inteligence. Má to své historické důvody. Na Moravě se koncem 17. století usazovali první Romové u nás. S jejich integrací šla ruku v ruce možnost chodit do školy, získat vzdělání a zařadit se mezi inteligenci. I porevoluční vůdčí romské osobnosti byly právě z těchto moravských rodin, které přežily genocidu.
Byla jste někdy svědkem toho, že vaše muzeum změnilo pohled na Romy jako etnikum?
Tohoto jsme svědky poměrně často. Nejen na výstavách, ale i na našich přednáškách. Všude se snažíme skrze informace o dějinách a kultuře Romů měnit názory lidí. To, v jaké situaci byli u nás Romové po druhé světové válce, mělo hlubší historické kořeny, které lidé neznají. Snažíme se to měnit. Romové jsou u nás nejpočetnější národnostní skupinou a lidé o ní nic nevědí, až na mýty a stereotypy, které přebírají třeba od rodičů a prarodičů, či z toho, co vidí letmo v televizi. Podle toho si vytváří mnohdy hodně pokřivené pohledy. A já myslím, že se nám mnohé stereotypy a zkreslení daří narovnávat.
Kdo je váš typický návštěvník?
Vysokoškolský student. A potom zahraniční turisté z nejrůznějších částí světa. Ti si nás vždy najdou. Jsme totiž dosud jediné muzeum tohoto druhu na světě.
Byla jste u zrodu Muzea romské kultury od samého počátku. Vzpomenete si, kdy padl poprvé nápad na jeho zřízení?
Ty myšlenky tu byly celá desetiletí, jen se za minulého režimu nemohly projevit. Do komunistické koncepce státem řízené asimilace cikánů se etno-emancipační snahy Romů nehodily. Během uvolnění po roce 1968 přesto vznikla první romská organizace u nás – Svaz Cikánů–Romů, který měl ústředí v Brně. A ten začal vytvářet první sbírkové fondy. Režim ale svaz zlikvidoval a sbírky byly rozprášeny do různých muzeí, nejvíce do Moravského zemského. Z jeho etnografického ústavu se nám potom v roce 1992 podařilo získat velmi cennou sbírku romského kovářství.
Takže první myšlenka tu byla od 60. let, ale to je pořád kus cesty ke vzniku muzea. To přišlo až po revoluci.
Ano, po revoluci se etno-emancipační strany Romů začaly projevovat hlavně zakládáním politických stran. A každá z nich si dala do stanov, že založí muzeum romské kultury. Jenže v praxi na to žádná z nich neměla čas. Krátce jsem pracovala v ústředním výboru Romské občanské iniciativy (ROI) v Praze jako tajemnice pro kulturu a školství a tam jsem byla s tou touhou po založení muzea neustále konfrontovaná. Když jsem se vrátila do Brna, řekla jsem si: založme ho tady a teď.
Na jednoho člověka by to asi bylo velké sousto. Kdo vám pomáhal?
Byl to v Brně žijící Bartoloměj Daniel – první romský historik v Československu, který zakládal zmiňované sbírky ve Svazu Cikánů–Romů. A etnografka Eva Davidová, která sice bydlela v Českém Krumlově, ale byla ochotná do Brna dojíždět. My tři jsme byli prvními zaměstnanci muzea. Začínali jsme opravdu z ničeho. Byli jsme snílci. Ale usilovnou prací se nám dařilo získávat peníze z různých projektů, pronajmout si v Lesné kancelář a tam začít. Měli jsme každý jen psací stroj a v kanceláři police, do kterých jsme začali ukládat první sbírky.
Kde jste sháněli exponáty?
Zejména na Slovensku, kde má původ většina současných Romů žijících v České republice. Intenzivně jsme vyjížděli nejen do tamějších osad, ale i mezi Romy zabydlené mezi většinovou společností, dokumentovali jsme jejich život, odívání, řemesla, hudbu i výtvarné umění. To byly počátky našich sbírkových fondů.
V následujících letech jste se mnohokrát stěhovali, až jste zakotvili ve svém dnešním sídle v Bratislavské ulici.
Ano. Naším velkým podporovatelem bylo ministerstvo kultury. Nabídlo nám, že zafinancuje opravu domu, který navrhne město Brno. Město tenkrát nabídlo – a my jsme to brali jako událost smutnou – pouze vybydlený dům v romské čtvrti. Byl to dům hrůzy, obývaný bezdomovci, dům plný odpadků a výkalů. Ale za státní dotaci se opravdu účelově opravil pro naše muzeum, kde už jsme mohli začít pracovat na budování stálé expozice. Plně jsme ji otevřeli v prosinci 2011. Dnes má šest sálů a je to takový přehled dějin Romů a jejich kultury.
Co je ve vašich sbírkách nejcennější?
Opravdu unikátní jsou sbírky kovářského řemesla, které Svaz Cikánů–Romů shromáždil v 60. letech. To ještě kováři u nás pracovali, dnes už je řemeslo zaniklé. Zmíním například kovadlinu z konce 18. století. Nebo takzvanou rohatinu na výrobu měděných kotlů a nádob. A pak klasickou kovářskou kovadlinu, která má trn na zabodnutí do země, protože romští kováři tradičně kovali v dřepu nebo v kleku na zemi, podobně jako se ještě dnes ková v Indii. Unikátní je i zlatý prsten s koňskou hlavou v chomoutu, který je zároveň profesním znakem koňských handlířů. Má velkou váhu – asi 60 gramů. A přečkal dobu genocidy českých Romů a Sinthů v průběhu druhé světové války. I majitelé tohoto prstenu byli uvězněni v koncentračním táboře, ještě předtím ale stihli prsten ukrýt, a díky tomu se zachoval.
Jako instituce už máte velmi silnou pozici. Svědčí o tom i fakt, že jste dostali do správy památníky romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu i v Letech na Písecku. V jaké jsou teď fázi?
V Hodoníně u Kunštátu už je památník přístupný veřejnosti, ale zatím nabízí jen přechodné výstavy. Připravujeme stálou expozici, kterou bychom chtěli otevřít v první polovině letošního roku, pokud nám to pandemická situace dovolí. V Letech jsme vyhodnotili mezinárodní krajinářsko-architektonickou soutěž návrhu budoucího památníku. Letos na podzim by mělo dojít k demolici vepřína a začneme s výstavbou. Zpřístupnění veřejnosti je naplánováno na květen 2023.
V tu dobu už by mělo být otevřeno také pražské Centrum Romů a Sinthů. Stanete se tak zřejmě první kulturní institucí, která má sídlo v Brně, ale v Praze pobočku.
Zatím rekonstruujeme funkcionalistickou vilu v Praze ve Velvarské ulici, kde by mělo centrum sídlit. Má být úzce napojeno na památník v Letech, obojí financujeme s podporou norských fondů. Vila bude dokončená v březnu 2023, ale samotné centrum by v pronájmu v paláci Kinských mělo začít fungovat už příští rok. Počítá s výstavami i s edukační činností pro děti a mládež.
Máte toho naloženo poměrně hodně. Jste už jen manažerka, nebo stále ještě i historička?
Snažím se najít čas i na odbornou práci. V současné době dokončujeme s kolegy velmi rozsáhlou publikaci To jsou těžké vzpomínky. V prvním svazku jsou sebrané vzpomínky romských pamětníků na dobu před válkou a v protektorátu. A pak by měl následovat druhý svazek zachycující perzekuci Romů během války – v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau a dalších. Máme s tím mnoho mravenčí práce. Brzy snad půjde kniha do tisku.
To se vracíme opět k letošnímu jubilejnímu roku. Kniha bude jeho součástí. Co můžeme čekat dál?
V přípravě je také kniha s pracovním názvem Poklady ze sbírek. Do konce roku bychom chtěli vydat i druhé vydání knihy Amentar – pohled do světa romských osobností, která přinese rozhovory a medailony úspěšných Romů u nás. Na jaro chystáme výstavu uznávaných fotografů, manželů Carretových z Francie, kteří fotografují Romy a Sinthy v Evropě již třicet let. A na podzim chystáme velký výroční ples s předáváním cen Muzea romské kultury.
30. listopadu 2015 |
