Medailí Za hrdinství ocenil Hrad pohotový zásah, při kterém Klimus zachránil život svému sousedovi, jehož napadl útočník s nožem.
„Asi měsíc před předáváním vyznamenání mi volali z prezidentské kanceláře, že jsem byl nominován na ocenění medailí Za hrdinství. Mojí první reakcí bylo asi patnáctivteřinové ticho,“ směje se. „Měl jsem v hlavě takový zmatek, že jsem nebyl schopný složit větu, aby dávala smysl,“ přiznává Klimus, že nominace ho zaskočila.
Ostatně, ocitl se ve vybrané společnosti – stejné ocenění obdrželi například příslušníci protinacistického odboje, ti, kdo pomáhali po tornádu nebo děsivém požáru v Českém Švýcarsku, či voják, pod jehož velením se úspěšně podařilo zneškodnit pachatele teroristických útoků v Afghánistánu.
Ale i nenápadný hrdina, jehož příběh zůstal tak trochu skrytý většinové pozornosti, měl letos 28. října ve Vladislavském sále svoje místo. Sám si ale svoje hrdinství nepřipouští.
„Já jsem traktorista a tím končím. Nelpím na slávě. Nejsem žádná celebrita, která by měla být medializovaná,“ vykládá skromně Klimus, jako by medaili získal omylem.
Útok se odehrál v době hodů
Jenže tak to opravdu není. V dramatickém okamžiku, kdy by se většina lidí zřejmě nezmohla na jediný pohyb, zasáhl a zachránil život člověka, i když jemu samotnému hrozilo nebezpečí. Incident se odehrál loni v době hodů ve Velkých Němčicích.
Pondělní hodová zábava končila a mladík v kroji se vracel domů se svým sousedem, který měl už na oné veselici rozepře s třiačtyřicetiletým mužem. Ten si pak opatřil nůž a na svého soka zaútočil. Několikrát ho bodl. Marek Klimus stál po boku napadeného a křikem a vlastním tělem se snažil agresorovi zabránit v dalším útoku.
„Prvotně jsem se snažil odtlačit útočníka, který už zasadil několik ran. Položil jsem souseda na zem, levou rukou jsem mu stlačoval krvácející rány a pravou jsem volal záchranku. Pořád jsem se otáčel na pachatele, který měl stále nůž v ruce a stál ode mě tři čtyři metry,“ vypráví Klimus.
Sousedovi poskytoval první pomoc do doby, než dorazili záchranáři. Díky jeho zásahu zraněný útok přežil.
Zdravotnické vzděláním přitom mladý hrdina nemá. „Jako malý jsem byl ve sboru dobrovolných hasičů. A na základní škole zase chodil do kurzu zdravotníka. Ale žádné osvědčení o tom nemám,“ hlásí.
Nicméně potřebu pomáhat má zřejmě danou geneticky. „Můj taťka je policista, tak asi je to trochu ve mně,“ usmívá se.
„Kéž by se to nikdy nestalo“
Přiznává, že k události už se v myšlenkách příliš vracet nechce. „Snažím se zapomenout, ale myslím, že se mi to nikdy nepodaří,“ potvrzuje, že i když z konfliktu sám vyvázl nezraněný, šrám na psychice zůstal.
„Člověk se z toho dostává těžko. Záchranáři, kteří se s podobnými situacemi setkávají, si na to asi zvyknou, ale pro mě, který se k tomu jen náhodně nachomýtl, to lehké nebylo,“ dodává s tím, že vyrovnat se s dramatickým zážitkem mu pomáhala hlavně nejbližší rodina.
„Po soudu jsem si myslel, že je ten nejvhodnější okamžik udělat za tím tlustou čáru. Jenže pak přišel telefonát z Hradu. Tak jsem si řekl, že musím ten příběh dokončit a že ho dokončím právě takhle,“ říká o okamžiku, kdy vstoupil do Vladislavského sálu a převzal jedno z nejvýznamnějších státních ocenění.
„Jsem na tu medaili hrdý. Opravdu si toho ocenění extrémně vážím. Být na takovém slavnostním aktu je něco, co se ne každému povede. Ale všichni – ať už moje rodina, která do toho byla zatažená, sousedova rodina i rodina toho pachatele – bychom určitě byli nejradši, kdybych tu medaili v pokoji neměl a nic z toho by se nestalo,“ podotýká mladý muž, kterého za jeho hrdinský čin ocenilo i vedení Velkých Němčic.
