„Jeho životní příběh ale nemůžeme začít 10. března 1932 v brněnských Řečkovicích, jak by odpovídalo místu a datu jeho narození,“ má jasno Jindřich Černý, životopisec barda s nádherným sametovým hlasem. Už předtím totiž hercova rodina prožila opravdové drama.
Story jako z červené knihovny začala už za první světové války, ve které se Cupákův dědeček coby důstojnický sluha dostal do Rumunska, kam po válce přizval svou ženu a dvě dcery.
A čtrnáctiletá Antonie se tam seznámila s českým gymnazistou Václavem Cupákem, jen o tři roky starším krasavcem. Navíc z „lepší rodiny“, která pro mladou lásku nenašla žádné pochopení.
Ale Amor udeřil silně, protože milenci utekli, Václav se vykašlal na studia a mladinký pár se začal živit třeba i tím, že si pořídil stánek se zmrzlinou. První dítě přišlo vzápětí, ale brzy zemřelo. Dva roky poté se narodila Florika, Eduardova starší sestra, jako dítě ovšem také často nemocná...
A protože se matka Václava Cupáka mezitím přestěhovala z Rumunska do Brna, skončili na jižní Moravě i mladí uprchlíci. Tehdy ovšem úplně chudí a dostatečně vytrestaní osudem. I jejich nemocnou dcerku si k sobě musela vzít babička. Ale na konci 20. let 20. století se fešnému „Romeovi“ nakonec povedlo rodinu zajistit. Stal se šoférem v brněnské tiskárně.
Jeho tehdy už čtyřiadvacetiletá žena Antonie si pak konečně vychutnala další mateřství, když se jí narodil malý Eduard. „A tak se k synáčkovi upjala, pěstila si ho a piplala, krásně ho strojila, byl vždycky v bílém, takový čisťounký, roztomilý kluk jak panenka,“ líčí Černý.
Němci za války pozatýkali celou rodinu
Všechno tehdy vypadalo na spokojené dětství. Také proto, že v Řečkovicích blízko domu, kde Cupákovi bydleli, prodávala druhá Eduardova babička ve svém, tehdy ještě předměstském koloniálu pestrou paletu zboží.
„Děti, malý Eduard i starší Florika, přejmenovaná v Čechách na Květu, byly v kvelbu pečené vařené a taky babičce pomáhaly. Například když někdo přišel koupit jablka a ona zrovna žádná neměla na skladě, vyslala děti, aby je přinesly z nejbližší zahrady,“ vypráví Černý a zmiňuje i zálibu tehdy čtyřletého Edouška v cukrových dudlících schovaných pod poklopem neboli šturcem. „Vždycky si jeden půjčil, dosyta si zadudlal a způsobně ho zas vrátil zpátky.“
Jenže pak přišla druhá světová válka a skutečná rána osudu. Eduardův tatínek Václav coby šofér tiskárny, v níž se vyráběly potravinové lístky, se podle všeho zapojil do odboje, pro který byly falešné doklady včetně zmíněných lístků životně důležité. Bohužel je na přivezeném papíru zhotovoval doma, aniž o tom řekl své ženě.
„A ta na ně bezelstně nakupovala v jednom řečkovickém krámě - a touto cestou se pravděpodobně celá aféra provalila,“ rekapituluje v biografii Černý. Němci pozatýkali celou rodinu, ale pak Eduardovu maminku s Květou pustili, zatímco sedmatřicetiletého Václava a jeho matku na podzim roku 1942 popravili.
Desetiletý chlapec tak přišel o tátu a babičku, jeho mezitím provdaná sestra odjela do Říše, kde byl totálně nasazen její muž, a maminka s druhou babičkou se zcela upnuly na sirotka Edu. Chlapec hodně četl, matka ho po válce vodila do brněnských divadel a sám Eduard brzy provozoval také divadlo vlastní, nejdřív loutkové, po válce i se živými herci.
„Byly z toho i domácí konflikty, protože Eda, když pro hru potřeboval záclony, klidně je doma zabavil a maminka je už nikdy neviděla,“ popisuje Cupákův životopisec. A přidává historku, jak si vyrobil katafalk pro drama Romeo a Julie ze sousedova prasečího chlívku, takže „ubohé prasátko nechal bez přístřeší pobíhat po dvorku“.
Ale láteřící maminka syna v jeho divadelní vášni nakonec vždy podpořila. A to i tehdy, když se coby patnáctiletý přihlásil v Brně na dramatickou konzervatoř, kde ho učila i tehdy dvaadvacetiletá herečka Vlasta Chramostová nebo sedmadvacetiletý režisér Milan Pásek.
Odsoudili ho vlastní spolužáci
Školu Cupák málem nedostudoval. Poprvé - a zdaleka ne naposledy - za to mohly jeho „nedovolené styky“ se stejným pohlavím. Pro to se na přelomu 40. a 50. let nenacházelo pochopení téměř nikde, komunistická moc však byla v tomto ohledu stejně bigotní jako nejzarputilejší konzervativci.
A tak 8. června 1951 zatkla Státní bezpečnost studenta Cupáka na ulici a podrobila ho celodennímu výslechu. Večer ho propustila kvůli představení v divadle, ale stranická organizace na fakultě, kterou Cupák právě dokončoval, sestavila kárnou komisi složenou z jeho spolužáků. A ti, stejně jako v Kunderově románu Žert, studenta hned vyloučili a zatrhli mu angažmá v Uherském Hradišti, kam už měl umístěnku. „Zdrcenému Cupákovi nezbylo než ortel přijmout,“ říká Černý.
Kárná komise mu zakázala i Státní divadlo v Brně, kde se na vyvěšeném „dekretu“ objevil nápis: „Pan Cupák má přístup do divadla pouze jako platící divák.“ Podle rozkazu fakultní komise měl nadaný herec skončit v těžkém průmyslu.
Přes obrovské problémy a stížnosti „škůdců“ až u ministra Václava Kopeckého obsadil Cupáka stejně sexuálně orientovaný režisér Václav Krška do hlavní role Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta. Tím paradoxně nastartoval kariéru filmové hvězdy ve slavných filmech Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou a pak také mnoha dalších.
Antichartu nepodepsal, distanc však nepřišel
Nevšední příběh Eduarda Cupáka ovšem není tvořen jen opakovaným pronásledováním kvůli jeho nikdy příliš skrývané homosexualitě, ale také noblesou, s níž se Cupák vyhnul nejhorším úlitbám totalitního režimu. Naprosto pevně například za normalizace v 70. letech minulého století odmítl hrát „odpadlíka“ prezidenta Edvarda Beneše v propagandistických filmech Otakara Vávry.
A rovněž v roce 1977 ignoroval doručenou číslovanou pozvánku na shromáždění k podpisu takzvané Anticharty, která dehonestovala Václava Havla a další odvážlivce, kteří v dokumentu Charta 77 volali po dodržování lidských práv v Československu. Přitom k odmítnutí „doporučení“ se tehdy odhodlal opravdu jen málokterý z veřejně činných umělců té doby.
Onoho večera, když se záznam hanebného aktu Anticharty z Národního divadla vysílal v televizi, byl u Cupáka, který tehdy a pak až do své smrti žil s partnerem Václavem Květem, na návštěvě přítel Mirko Maršálek. „Povídám mu: Tak od zejtřka máš druhou distanc. Odpověděl mi: No co, tak nebudu pít myslivce, ale rum,“ vzpomínal přímý pamětník.
Totalitní moc však tehdy měla asi plné ruce práce s pronásledováním chartistů, takže distanc nepřišel. „A Eduard dokázal, že to šlo – nepodepsat se tam,“ uzavřel Maršálek.