Vystudovaná novinářka z města Barquisimeto nyní na mateřské dovolené pečuje o roční dceru. „Katy je taky Brňačka, narodila se nám už tady,“ vypráví Monica Rangel a usmívá se na manžela, který dítku na svém klíně zrovna dává ochutnat mléčnou pěnu ze svého cappuccina.
Ještě ve Venezuele se pár o dítě bezúspěšně dlouhé měsíce snažil.
„Tady to netrvalo ani dva měsíce a otěhotněla jsem! Musela jsem manželovi, ukázat několik pozitivních testů, aby tomu uvěřil. Nové prostředí na nás mělo vlastně velice blahodárný dopad,“ vzpomíná teď už s úsměvem.
Ze stěhování měla obavy, hledala si informace a fotky na internetu, aby se alespoň trochu připravila. Ze šťastné novinky jí proto ze začátku zrovna do smíchu nebylo.
„Měla jsem strach, těhotná v cizí zemi a sama bez rodiny, na blízku jen manžel a švagr, žádná žena z rodiny, na kterou bych se obrátila pro rady. Nikoho jsem neznala, v tom momentě to pro mě bylo velmi těžké, dva měsíce jsem brečela a měla depresi,“ přibližuje lámanou angličtinou.
Když nemůže najít správná slova, obrací se ve španělštině na manžela, aby jí myšlenky pomohl zformulovat. „Základní fráze česky umím, abych dokázala požádat o pomoc s kočárem do tramvaje. Taky názvy potravin kvůli nákupům. Naštěstí Latinoameričané nemají problém komunikovat nebo si o cokoli říct, ale jazyk byl po příjezdu rozhodně to nejtěžší,“ uvažuje.
Monica RangelJednatřicetiletá Venezuelanka pochází z města Maracaibo. S manželem se brali a žili v Barquisimetu. Před odjezdem tam pracovala jako redaktorka lékařského časopisu specializovaného na kardiologii. Momentálně je na mateřské dovolené s roční dcerou. Manžel v Brně pracuje v pobočce nadnárodní telekomunikační společnosti. |
Partner se česky učí, platí mu to firma. Sama aktuálně studuje angličtinu a až poté se chce ponořit do češtiny. „Koupili jsme tady byt, takže jsme se rozhodli naučit skutečně dobře. Manžel věří, že to během roku dvou zvládne.“
Raději začít od nuly
Poznala, že Češi jsou plaší, mluví potichu a jsou uzavřenější. Taky velké části není příjemné objímání na uvítanou namísto podání ruky, protože si rádi drží odstup. Na druhou stranu si cení jejich upřímnosti, zvídavosti, snahy pomoci, inteligence i toho, že dodržují zákony.
Jejich chování a přístup k ostatním hodnotí jako velmi dobré. „Jen by někdy mohli být o něco citlivější a trpělivější při mluvení s cizincem, který se česky teprve učí. Třeba sestra v porodnici neuměla slovo anglicky, přesto byl její přístup úžasný,“ chválí si.
Díky facebookové skupině sdružující brněnské matky mluvící cizími jazyky se bez češtiny necítí opuštěná a izolovaná. „Jsem na mateřské, takže mám docela hodně příležitostí potkávat se s lidmi, za tuhle možnost navazovat nové kontakty a přátelství jsem vděčná,“ připouští.
Čtyři měsíce od porodu byla s dcerou doma sama, když holčička začala zvracet a být malátná. „Vzala jsem ji a běžela dolů. Tam jsem potkala sousedku, která zavolala sanitku, vysvětlila záchranářům situaci, tlumočila mi rady od operátora a počkala se mnou až do příjezdu záchranky. To byla hezká zkušenost. Vlastně tady za dva roky žádnou špatnou nemám.“
Zprvu jí přišlo divné, že se Češi doma zouvají. „Ve Venezuele se doma nezouváme, ani když jdeme k někomu na návštěvu. Chodí se všude v botách, i když jsou zaneřáděné. Zouvání se mi jako zvyk skutečně dost líbí, doma jsme ho zavedli,“ přiznává. Podivovala se i ponožkám v sandálech nebo zvyku sedat si ve vaně při sprchování.
Doma byla jejich ekonomická situace dobrá, manželovi rodiče ve Venezuele vlastní kliniku. „Chtěl ale raději začít znovu od nuly jinde, než žít v zemi, kde vás na ulici zabijí, aby získali váš telefon, a kde si nemůžete koupit, co chcete, i když máte peníze, protože vláda brání dovozu,“ přibližuje důvody pro odchod.
Vzali se na jaře 2011, avšak ještě vyčkávali, jestli se následující rok při volbách nevymění vláda. „Když znovu vyhráli stejní politici, věděli jsme, že musíme pryč. Tři měsíce po hlasování jsme si koupili letenky do Španělska, kde má manžel příbuzné. Jeho bratr, který žije v Brně a osm let se neviděli, mu záhy nabídl, ať za ním přijedeme,“ líčí.
Být novinářem ve Venezuele je riziko
Před odjezdem pracovala jako redaktorka lékařského magazínu zaměřeného na kardiologii. „Studovala jsem obecnou žurnalistiku, pak se zaměřením na public relations a merchandising. Během studií jsem pracovala v regionální televizi,“ přibližuje.
Jak říká, novináři to nemají v současnosti ve Venezuele jednoduché. „Je to nebezpečná práce. Politická situace je složitá a od kamarádky ze školy vím, že vláda tlačí na novináře, aby psali tak, jak se jí hodí do krámu. Když to nedělají, tlačí na vedení firem, aby nepoddajné lidi vyhodili, nebo dají společnosti velkou pokutu.“
Další její kamarádku novinářku zase při rozhovoru nevybíravě urazil a osočil ze lži vysoce postavený regionální politik, když se ho ptala na korupční kauzu. „To skutečně není dobrá situace, to byl jeden z důvodů, proč jsme odešli,“ připouští.
Možná ale i ve Venezuele mezitím přišel čas změn. V prosincových volbách uspěla opozice, když po šestnácti letech socialistické vlády získala většinu v parlamentu (více čtěte zde).
Jako silně věřící katolička postrádá Monica Rangel v Česku mše ve španělštině. Do kostela tu nechodí, protože kázání nerozumí. Po mateřské by ráda nastoupila do jedné ze zdejších IT firem jako zákaznická podpora pro španělsky mluvící zákazníky.
Jak si všimla, Češi se vzájemně navštěvují zpravidla na základě pozvání. „U nás je úplně normální, že se k vám známý pozve sám. Ani se nezeptá, prostě oznámí, že je za chvíli u vás. Nevadí, když nejste doma nebo nemůžete, klidně si počká. Manželova matka běžně pouštěla kamarády do jeho pokoje, když nebyl doma, při příchodu pak dotyčného našel ve své posteli, jak kouká na televizi,“ uzavírá se smíchem.