Na opravy v kolářské dílně v Nyklovicích na Žďársku čeká také panský lovecký kočár, mezi další letošní zakázky jednoho z posledních představitelů tradičního kolářského řemesla v Česku patří i loukoťová kola pro parní stříkačku vážící přes dvě tuny, která patří hasičům z Jilemnice.
„Koláře potřebují majitelé různých bryček a kočárů i hasiči, kteří mají staré stříkačky a chtějí je provozovat,“ říká Uherka.
Původní profesí truhlář se začal kolářství věnovat v roce 2012. Vrátil se tím k řemeslu, které ve stejném stavení provozovaly předchozí tři generace Uherků.
„Nelituju toho. Je to zajímavá práce, i díky tomu, že mohu kombinovat dřevo s kovem,“ uvedl. Třiačtyřicetiletý Aleš Uherka patří mezi držitele titulu Nositel tradice lidových řemesel udělovaného ministrem kultury.
„Děláme hlavně kola,“ přiblížil Uherka činnost své dílny a dodal, že se rovněž zabývá opravami dřevěných karoserií. Kolář potřebuje jilmové, jasanové, případně i akátové dřevo, ale méně vysušené, než se běžně prodává, aby neztratilo svou pružnost. Materiál musí zrát několik let.
Samotná výroba jednoho dřevěného kola představuje zhruba pět dní práce. Na závěr je na loukotě potřeba nasadit ocelový ráfek, který kvůli tomu musí být ohřátý asi na 300 stupňů. Správně udělané kolo se pozná tak, že při nárazu na zem zazvoní. „Když je staré nebo špatně udělané, má zvuk, jako když spadne vajíčko,“ podotkl Uherka.
Zakázky dostává kolářská dílna doma, kde spolupracuje i s Muzeem kočárů v Čechách pod Kosířem, našli si ji také zákazníci ze zahraničí. V minulých třech letech Uherka udělal několik věcí pro soukromé muzeum kuriozit v Nizozemsku, které vzniklo ve městě Sluis.
„První věc byl kočár na psí pohon, podle obrázku, který údajně pochází z patentového spisu z Vídně,“ řekl kolář. Dva psi měli běhat v bubnu o průměru 1,5 metru umístěném v přední části kočáru. Pro stejné muzeum Uherka pracoval kupříkladu i na létacím stroji vytvořeném na základě skic Leonarda da Vinciho.