Kvílející pneumatiky, auta, se kterými jen málokdy jel déle rovně. Namakaný „chlápek“ s rozpláclým nosem a rošťáckým úsměvem dokázal pobláznit svět. Říká se, že Belmondo byl v kaskadérských kouscích tak dobrý, protože je dělal také v reálném životě.
„Když jsem byl malý, lezl jsem na střechy, skákal jsem všude. Nevím proč, líbilo se mi to,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů. „Při natáčení Muže z Ria se měla natáčet jedna nebezpečná scéna a kaskadérský fenomén Gil Delamare mi řekl, proč bych to neudělal sám?“ Tak to v roce 1963 vše začalo.
Ve scéně, kdy se přesouvá mezi domy po laně, ale spodní lano prasklo a Belmondo zůstal desítky minut viset na druhém, než mu Delamare zachránil život. Až na výjimky se později Belmondo již nenechával zastupovat kaskadéry. Dost často to hodně bolelo a tu a tam se i zranil.
Občas šlo o život
Belmondo měl pro strach uděláno a drželo se ho i štěstí. Ve svém živlu byl i při automobilových honičkách. Od svých řidičských začátků, poté, co získal licenci v roce 1955, pořádal malé závody na otevřené silnici, a to většinou s policií.
V knize „Mých tisíc životů“ prozradil, že v přestávce natáčení filmu Moderato cantabile (1960) vzal na projížďku svým autem desetiletého syna herečky Jeanne Moreau a naboural s ním. Sám si jenom zlomil zápěstí, ale malý Moreau zůstal týden v kómatu a zcela se zotavil až po třech měsících.
O život mu šlo i ve filmu Muž z Acapulca (1973). „Tam jsem měl vyskočit z auta, a říkám Jacqueline Bissetové, která byla za volantem, aby jela tak padesátikilometrovou rychlostí. Vše jsme připravili, nachystali krabice, do kterých jsem měl skákat, a šli na věc. Nikoho ale nenapadlo, že je rychloměr auta v mílích,“ vzpomínal po letech Belmondo.
Bissetová tak jela místo padesátky osmdesátkou a on si při skoku do krabic zlomil kotník, což vysvětlují i ty berle ve filmu. „Nikdy jsem nenechal zastavit natáčení kvůli zranění,“ chlubila se kdysi tato francouzská herecká ikona.
Při práci na komedii Bezva finta (1985) ho nepříjemně trefil hák autojeřábu, ve filmu Zvíře (1977) mu zase tygr pochroumal ucho, a při jedné akční scéně ve Strachu nad městem (1975) málem spadl ze střechy, ale naštěstí se duchapřítomně chytil okapu.
Nezapomenutelné filmové honičky
Na filmovém plátně se Belmondo objevil v celé řadě většinou italských aut, a to i docela obyčejných. V u nás téměř neznámém akčním dramatu Kořist (1971) je i zajímavá honička Belmonda ve Fiatu 124 Special T s Omarem Sharifem v Opelu Rekord po řeckých silnicích.
Ve filmu Profesionál (1981) Belmondo řídí Fiat 131 Supermirafiori, zatímco jeho soupeři se s ním honí v Peugeotu 504. Napínavá jízda pařížskými bulváry, několik efektních otoček o 180 stupňů a nezbytný záběr na Eiffelovu věž. Pronásledování pokračuje v areálu Palais de Chaillot, kde následuje atraktivní scéna s jízdou po schodech.
Caterhamu Super Seven udělal Belmondo ve filmu Policajt nebo rošťák neuvěřitelnou reklamu.
Tu si Belmondo vyzkoušel i ve filmu Policajt nebo rošťák (1979), kde po zbrklé jízdě ve Fiatu Ritmo s trpělivostí obrněným učitelem autoškoly sjel schody pozadu. K oblíbeným Belmondovým kouskům patřil zejména skok s Fiatem Uno pět metrů nad zemí ve filmu Veselé Velikonoce (1984).
V roce 1983 natočil pro film Dobrodruh jednu z nejslavnějších automobilových honiček. Belmondo za volantem Fordu Mustang z roku 1967 pronásleduje ulicemi Paříže dva kriminálníky v Plymouthu Volare. Nelze si nevšimnout silné podobnosti s americkým filmem Bullittův případ. Honičku nenarušuje žádná hudba, stejný je i typ vozidel. Traduje se, že francouzský herec chtěl mít tuto scénu ve filmu na počest Steva McQueena a jeho filmu Bullittův případ. V tomto případě se prý, jak jednou přiznal, při natáčení střídal s kaskadérem.
Nejradši měl ferrari
V soukromí Jean-Paul Belmondo rád jezdil sportovními auty. K jeho oblíbeným patřilo Ferrari California, ale rád vzpomínal také na model 250 GT Tour de France, i když prý jeho převodovka měla velmi tuhé řazení. Oblíbil si také bondovský Aston Martin DB5. A to tak, že měl postupně dokonce dva, jeden šedý a druhý vínový.
Rád jezdil i s Dinem 246, v němž na sedadle spolujezdce vozil současně syna Paula i dceru Florence. V průběhu let ale vlastnil rovněž Maserati Ghibli, AC Bristol, Morgan 4/4 Plus Four, Daimler SP250, Mini Cooper, Panther Lima, Ferrari 308 či Lotus Elan. Ještě ve svých 65 letech si v roce 1998 pořídil Ferrari F355 GTS, s nímž poté během devatenácti let najel 85 tisíc kilometrů.
Tedy vesměs samé sportovní automobily. Na rozdíl od svého amerického kolegy Steva McQueena se však nevěnoval závodění. I když v závodních autech se svezl. Ve filmu Ho! v roce 1968 se posadil za volant formule 3 a také speciálu Matra pro vytrvalostní závody. V jednom z rozhovorů se o tom s úsměvem zmínil: „Líbilo se mi řízení formule 3. Ale v té době, a s auty, která jsem měl, se na tehdejších silnicích téměř bez provozu závodilo každý den! Četníků bylo velmi málo.“
Ve filmu Ho! si vyzkoušel také závodní Matru.
Motoristický sport ovšem Belmonda fascinoval a přátelil se se slavnými závodníky Louisem Chironem, Jeanem Behrou či Jo Schlesserem. Rád chodil na závody, kam bral i syna Paula. „Pamatuji si, že jsem ho vzal na Velkou cenu Monaka, muselo mu být devět nebo deset let. Před startem jsme mluvili s Jackiem Ickxem a on Paulovi řekl, že i on jednou bude jezdit formuli 1,“ vzpomínal po letech slavný herec.
A Ickxova prorocká slova se vyplnila. Syn Paul se závodění později opravdu profesionálně věnoval. Jezdil formuli 3, formuli 3000 a na začátku 90. let to skutečně dotáhl i do formule 1. Stálo to hodně peněz a příliš slavné to nebylo. Jean-Paul Belmondo navíc později prozradil, že se bál o jeho život.
Syn Paul také jezdil vytrvalostní závody FIA GT a měl i vlastní závodní tým. Svého času byl k vidění dokonce i za volantem speciálu Škoda v závodech na sněhu a ledu Trophée Andros.
Z dokumentu Belmondo (2015)
Oba muži se setkali na filmovém plátně jen v devadesátiminutovém dokumentárním road movie Belmondo o Belmondovi z roku 2015, kdy Paul vozil svého otce po stopách jeho největších filmů a společně na ně vzpomínali. Opět se potvrdilo, že není nad starou dobrou školu francouzských kriminálek a přirozených kaskadérských kousků bez počítačových simulací.
Zajímavých scén s automobily Bébel zažil celou řadu. Do povědomí svých fanoušků se silně zapsal i co by divizní komisař Borowitz ve filmu Policajt nebo rošťák ve sněhově bílém Caterhamu Super Seven s koženou kuklou, fešáckými brýlemi a vlající šálou. Scéna, kdy vjíždí skrz prosklené dveře do obývacího pokoje domu ovdovělé manželky komisaře Bertranda, je zvláště nezapomenutelná.
Ostatně stejně jako ta z úplného konce filmu, kdy v silném dešti v otevřeném caterhamu odhazuje deštník a vyráží vstříc nečasu. Nic necharakterizuje Belmonda lépe. Užít si život, nebrat se zase tak vážně, ale i poprat se s nepřízní, a vyhrát. Sbohem, Jeane-Paule!
Fotografie z 5. května 1984 zachycuje první natáčecí den komedie „Veselé Velikonoce“ s Belmondem v hlavní roli.
