Šustala, který přišel na svět 7. prosince 1822 v rodině bohatého sedláka a správce obce, se už ovšem nedožil doby, kdy začala továrna v severomoravském městě vyrábět také automobily, které se proslavily pod značkou Tatra. Zemřel v lednu 1891, šest let před tím, než v Kopřivnici vznikl první vůz nazvaný Präsident.
Tatra si připomíná 170 let své existence. Vše začalo kočáry Ignáce Šustaly |
Šustala (psáno i německy Schustala) se sice narodil v jedné z nejvýznamnějších kopřivnických rodin – fojtové byli zámožní sedláci a dědiční „starostové“ obcí –, už v šesti letech mu ale zemřela matka a v jedenácti osiřel úplně. Jako druhý nejmladší syn navíc nemohl počítat s tím, že převezme rodinné hospodářství, díky podpoře příbuzných si ale po obecné škole ještě vylepšil němčinu na škole v nedalekém Novém Jičíně a v roce 1836 jako třináctiletý nastoupil do učení k sedlářskému mistrovi Janu Kudlíkovi v Koloredově u Místku. U něj strávil Šustala následující čtyři roky, během kterých se projevilo jeho řemeslné nadání.
Po vyučení se devatenáctiletý Ignác Šustala vydal na vandr. Nejprve pracoval v Hukvaldech u sedlářského mistra Josefa Svitáka, po roce zamířil k řemenáři Jakubovi Pekárkovi do Holešova, aby v květnu 1843 zakotvil ve Vídni. „Postavou malý, s kulatým obličejem, hnědými vlasy, s malými ústy, ostrým nosem a modrýma očima,“ stálo ve vandrovní knížce, která provázela Šustalu i do hlavního města mocnářství, které nadobro změnilo jeho život. Během sedmi let působil u tří firem, které se zabývaly stavbou kočárů a kočárových dílů, mezi jejich zákazníky navíc patřil i císařský dvůr. Nejdelší čas – skoro pět let – strávil v moderních dílnách dvorního dodavatele Filipa Kollera.
Začátkem roku 1850 dal kopřivnický rodák ve Vídni výpověď a zamířil zpátky do rodného kraje. Dostal totiž výhodnou nabídku na sňatek s vdovou po fojtovi v sousedním Lichkově. Ze svatby ale sešlo, a protože Šustala marně hledal nové místo ve Vídni, skončil v Kopřivnici u staršího bratra Jana, který zastával funkci fojta. V jeho sídle, kde je dnes jedna z poboček kopřivnického muzea a ve stodole jsou k vidění Šustalovy kočáry, si Ignác zřídil první dílnu. Se dvěma pomocníky vyráběl bryčky, kočáry i obyčejné povozy a díky zkušenostem z Vídně rychle získával zákazníky z širokého okolí.
Tatra 138 přišla jako zjevení z jiného světa. Prodávala se i na Západě |
Po dvou letech, v prosinci 1852, mu úřady konečně vydaly vysněné povolení k tovární výrobě a Šustala začal hledat vhodné místo. V té době už byl ženatý, s manželkou Johannou se jim postupně narodilo devět dětí. Syny během let Ignác Šustala postupně zapojil do podnikání, dcery pak často provdal do významných rodin z okolí. Díky podnikatelskému nadání se mu totiž dařilo rozšířit skromnou továrnu – původně měla stát v Novém Jičíně nebo Příboře, nakonec ale dostal výhodnější nabídku na pozemky v Kopřivnici – v moderní průmyslový závod. Na začátku šedesátých let devatenáctého století si pořídil první parní stroj – ruční práci nahrazovaly v jeho závodě soustruhy, buchary i další stroje.
Šustala, který se v podnikání spojil s kopřivnickým zemanem a majitelem továrny na keramiku Adolfem Raškou a příborským účetním Karlem Moslerem, se svými kočáry a bryčkami uspěl nejen v Rakousku, ale vyvážel i do pruské části Polska nebo do Ruska. Továrna Ignatz Schustala & Comp byla díky strojírenskému zázemí připravena na změnu kurzu poté, co musel Šustala v roce 1878 vyplatit nemocného Rašku a hledal, jak továrnu stabilizovat. Příležitost mu poskytla železnice, která se v té době přiblížila i ke Kopřivnici, první vagóny dodal pro místní dráhu ze Studénky do Štramberku.
Autům z Kopřivnice předcházely kočáry. Výrobce s nimi uspěl až v Austrálii |
Brzy vagóny z Kopřivnice, podobně jako předtím kočáry, zamířily také za hranice regionu, i díky zakladatelům velkotěžby uhlí na Ostravsku a Karvinsku, bratrům Guttmanovým. K jednoduchým nákladním vozům Šustalova kopřivnická továrna přidala po pěti letech, v roce 1887, i osobní vagóny. Stále ale bojovala s nedostatkem kapitálu. Řešení viděl Ignác Šustala ve spojení s Guttmanovými, kteří navrhli založení akciové společnosti. Vzniku Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft (neboli Kopřivnické vozovky) se už ale nedožil. Zemřel ve Vídni 29. ledna 1891 během jednání, traduje se, že na mrtvici způsobenou rozčilením.
Podíl v nově zřízené firmě převzali Šustalovi synové Adolf, Ignác a Josef, kteří se ale stali jen akcionáři bez zastoupení ve správní radě, takže ztratili vliv na řízení firmy. V továrně sice zpočátku pracovali ve vedoucích funkcích, už v roce 1895 ale jejich smlouvy skončily a bratři prodali své akcie. Peníze vložili do nové vagónky v nedaleké Studénce, kam za nimi přešla i řada dělníků a techniků. Rodina Šustalů – ve které ale postupně převážilo používání němčiny a pravopisu Schustala – tuto továrnu vlastnila až do roku 1927, kdy ji koupil koncern Ringhoffer. Ten už byl od roku 1923 jediným majitelem původního Šustalova podniku v Kopřivnici.
