Začneme ilustrativním příměrem. Pokud únosce míří před policisty pistolí na hlavu rukojmí a požaduje výkupné, je z logiky věci rozumné automaticky předpokládat, že je jeho zbraň ostře nabitá. Kdyby však bylo zřejmé, že je únoscova pistole například docela bez zásobníku, byla by situace docela jiná.
S jadernými zbraněmi se dnes dostáváme do podobné situace.
Tisíce testů. Naostro jen tři
O tom, že je globální arzenál jaderných zbraní velmi ostře nabitý, se v minulém století nepochybovalo. Jenže s přibývajícími lety důvodných podezření na jejich omezenou funkčnost přibylo. Jaderné zbraně jsou totiž velmi komplexní zařízení, mají složité vnitřní mechanismy a jsou citlivé na podmínky skladování, a především jsou už dost staré. A vzhledem k platným zákazům jejich testování se musí země, které je mají ve svém držení, spolehnout jen na pasivní cvičení a simulace, aby si ověřily, zda jejich zbraně ještě stále fungují.
Jaderné výbuchy a figuríny |
Černobílé fotky spouště z Hirošimy a Nagasaki nám připomínají, proč nechceme pokoušet štěstí. Proč nechceme majitele oněch hrozivých zbraní dráždit, stejně jako nechceme rýpat do únosce poznámkami nebo otázkami, jestli má, nebo nemá nabito. Faktem zůstává, že od srpna roku 1945 ve válce atomové zbraně naostro nikdo nepoužil.
Ještě před přijetím Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek v roce 1996 byly po celém světě provedeny více než dvě tisícovky testů jaderných zbraní. Většina těchto zkoušek však byla takzvaně pasivních. Předem instalované jaderné nálože byly odpalovány z pozic na vrcholcích věží, byly zavěšeny na balonech, na povrchu země i hluboce pod povrchem, na lodích a ostrovech, pod hladinou i v horizontálních tunelech.
Když však přijde na klasický hollywoodský scénář, kdy někdo v bunkru raketového sila zmáčkne pár čudlíků a vypálí balistickou raketu na vzdálený cíl, který následně vymaže z povrchu Země, narazíme na nejistotu. Takový test provedli Američané všeho všudy jen jednou, v roce 1962. Šlo o odpal z ponorky. Sověti měli náskok, ten samý experiment provedli o rok dříve. A rovněž jen jednou. Čína to po nich zopakovala v roce 1966. A od té doby už nikdo.
Jaderné testováníMezi lety 1945 a 1996 provedly Spojené státy americké celkem 1 032 testů jaderných zbraní. Sovětský svaz za tutéž dobu realizoval testů 715, Velká Británie 45, Francie 210, Čína 45 a Indie jediný, v roce 1974. Po roce 1996 bylo realizováno jen deset testů jaderných zbraní. Dva v Indii, dva v Pákistánu, oba v roce 1998. Zbylých šest pokusů pak na svém území provedla Korejská lidově demokratická republika. Ta je momentálně jedinou zemí světa, která jaderné zbraně testovala v novém miléniu. |
Žádný jiný stát, včetně této trojice velmocí, se už nikdy nepokusil testovat jadernou hlavici nesenou do cíle mezikontinentální balistickou střelou. Proč? O pravých důvodech se dá jen spekulovat, ale zjevně nikdo netoužil nést riziko, že by se střela rozsypala někde cestou, explodovala nad necílovou neutrální oblastí nebo by vybuchla hned na odpalovací rampě.
Je to paradox, na který rád upozorňuje Alex Wellerstein, historik jaderných zbraní Stevensova technologickém institutu v New Jersey. „Je tu hrstka zemí, která víc než přesvědčivě celému světu demonstrovala svůj jaderný potenciál. Ale prakticky žádná z nich opakovaně nedokázala ukázat, že je schopná jadernou hlavici dopravit do cíle připevněním na raketu nebo jiný nosný systém. Nikdo vlastně pořádně neví, jestli to celé funguje,“ říká provokativně.
Mají je. Ale fungují jim?
Ruská invaze na Ukrajinu dala přízraku jaderné války znovu narůst. Uvedení ruského jaderného arzenálu do pohotovosti, demonstrativní jednostranné pozastavení účasti na plnění smluv o snižování počtu jaderných zbraní, to nikomu na náladě nepřidá.
Faktem však zůstává, že necelé dvě tisícovky taktických jaderných hlavic, těch, které by se daly v lokalizovaném válečném konfliktu teoreticky použít, zatím pokojně odpočívají v ruských skladech. „Kdybychom viděli, že se ony taktické hlavice začínají párovat s nosnými systémy, jako jsou například rakety, bylo by to jistě velmi zneklidňující,“ uvádí Lynn Rustenová z organizace Nuclear Threat Initiative, která jaderné hrozby ve světě dlouhodobě monitoruje.
Vasilij Archipov: Muž, který zachoval klid a zabránil jaderné válce |
Nic takového se zatím neděje, protože s každou takovou manipulací neúměrně narůstají provozní, bezpečnostní rizika a rovněž ona mocenská. Za ně nechce nikdo nést odpovědnost. Pokazit se totiž může spousta věcí. „A ani sám nosný systém nemusí být spolehlivý,“ zmiňuje bývalý pracovník amerického ministerstva obrany Mark Schneider. „Loni na jaře selhávalo 20 až 60 procent ruských raket, ať už ve smyslu neodpálení, nebo nezasažení zamýšleného cíle,“ ilustruje domněnku.
Pravda, vzhledem k plošnému účinku je u jaderné hlavice přesnost méně důležitá a raketových systémů má Rusko pořád ještě dost na to, aby je až do cíle dostalo. Bude však fungovat sama hlavice? „Jsou to složitá termonukleární zařízení, stroje navržené tak, aby iniciovaly specifickou sekvenci výbuchu, někdy nazývanou štěpná reakce, při níž se uvolní obrovské množství energie,“ vysvětluje Wellerstein. „A u exemplářů, které byly zkonstruovány a zařazeny do výzbroje před desítkami let, jsou však stále ještě aktivní součástí jaderného arzenálu, je výsledek do jisté míry nejistý.“
Kovy uvnitř bojových hlavic mohou časem zkřehnout vzhledem k intenzivnímu záření, kterému jsou vystaveny. A velmi drahé komponenty obsahující tritium, izotopy vodíku, se musejí poměrně pravidelně vyměňovat, protože tritium se časem vyčerpává. S postupem času je třeba pečlivě kontrolovat, zda nedochází k degradaci jejich součástí, renovovat je nebo vyměňovat.
Zapomínat je lidské
„Některé komponenty se mohou stát nedostupnými v důsledku změn výrobních kapacit, může se stát, že bude nutné hledat náhradu za některý konkrétní nevyráběný prvek nebo materiál v hlavici. A bez následného testování celého zařízení můžete jen doufat, že poté bude stále ještě fungovat,“ říká Wellerstein.
Není to fikce. Na počátku roku 2000 řešila armáda Spojených států amerických přesně takový palčivý problém. Sháněla „utajovaný materiál“ pro renovaci některých součástí jaderných zbraní, a jak se ukázalo, musela se znovu učit, jak ho v nových technologických podmínkách vyrábět. „Lze si představit, že Rusové mohou mít podobné problémy,“ dodává Wellerstein.
Rusko dnes má nepochybně robustní kapacitu jaderných zbraní a zahraniční odborníci se shodují na tom, že je moudré spíše předpokládat jejich plnou provozuschopnost. Zrovna tak však dodávají, že existují dostatečně důvodná podezření o průběžné degradaci globálního jaderného arzenálu a jistém omezení jeho funkčnosti.
Nikdo pochopitelně nechce riskovat chybu s fatálními následky, předběžná opatrnost a opatření jsou pořád stejná jako u únosce, který ohrožuje život svého rukojmí zbraní. Dost dobře možná však nechce zbytečně riskovat ani onen „únosce“, který vydírá svět.
Riskovat mohutnou explozi během neobratné manipulace ve skladu jaderných zbraní, dobrat se další „nehody“ během kuřácké pauzy, sledovat selhání při odpalu, riskovat, že polovina z vypálených taktických jaderných střel zasype pozice vlastních vojáků. Mít ve skladech dvě tisícovky jaderných střel je dokonalým a velmi dobře fungujícím strašákem, trumfovou kartou. Dokud s ní nevyrukujete ven.
