Část pacientů, kteří prodělali covid-19, má dlouhodobé potíže. V tuto chvíli se neví přesně, jak velká část infikovaných si „postcovidovým syndromem“ projde či z čeho jejich potíže pramení. Zdá se ovšem, že problémy ve větší míře postihují ženy a rozhodně víme, že některým lidem potíže vážně komplikují návrat do normálního života.
Lékaři pomáhají, jak mohou, experimentují s lepšími způsoby léčby či rekonvalescence. Jedním slibným směrem výzkumu by u části pacientů s těmito problémy snad mohlo být očkování vakcínami proti SARS-CoV-2.
Neškodí, trochu pomáhá?
Předem musíme upozornit, že informace jsou velmi kusé a neúplné. Jednou je malá britská studie z nemocnice v Bristolu, která měla za účel zkoumat bezpečnost vakcíny u těch, kteří trpí postcovidovým syndromem. (Je dostupná jako preprint na serveru medrXiv.org.)
Šlo o malou zkoušku s 66 účastníky (44 očkovaných, 22 neočkovaných pro kontrolu). Ve všech případech šlo o lidi, kteří byli několik měsíců předtím hospitalizováni s covidem-19 a od té doby u nich přetrvávaly příznaky. Nejčastěji trpěli nadměrnou únavou, dušností a nespavostí. Lékaři s nimi jejich stav pro účely studie probírali dvakrát: 3 a 8 měsíců po hospitalizaci.
Dvě třetiny účastníků pak dostaly na začátku roku 2021 alespoň jednu dávku vakcíny (AstraZeneca, či Pfizer/BioNTech). Autoři studie se jich pak zhruba měsíc po očkování zeptali, jednoduše řečeno, jak se cítí: zda se změnila kvalita života, či zda se zhoršily jejich symptomy (studie zkoumala primárně rizika) a na řadu dalších otázek.
Stav lidí v obou skupinách se nelišil zcela zásadně. Z těchto výsledků se tedy nezdá, že by nějak škodilo. Což je dobře, protože nikdo neví, zda u nich nehrozí reinfekce a jaká by s sebou mohla nést rizika. Navíc se našly i indicie, že by očkování naopak mohlo pomáhat.
Mezi oběma skupinami byl totiž malý, ovšem „spolehlivě měřitelný“ (přesně řečeno statisticky významný) rozdíl v tom, jak se vyvíjely jejich příznaky. Počet nahlášených příznaků měsíc po očkování byl nižší ve skupině očkovaných: klesl o 23 procent u očkovaných a o 15 procent u neočkovaných. Neočkovaní pacienti také podstatně častěji hlásili, že se některý z jejich příznaků zhoršil. U neočkovaných se zhoršilo cca 14 procent příznaků, u očkovaných 5 procent.
Jistě, může jít o falešný signál. Že jde o signál „statistiky významný“, pořád neznamená, že nemůže být jen důsledkem náhody. Jen to, že musí jít o náhodu dosti velikou - ale i ty se stávají. Jedinou možností je sbírat další údaje a prostor pro náhodu zmenšovat a zmenšovat...
Rozdíl v nahlášených symptomech v malé bristolské studii vlivu očkování na vývoj postcovidového syndromu. Vlevo jsou výsledky skupiny neočkovaných, vpravo očkovaných. Tmavě modře jsou vyznačeny symptomy, které ustoupily, tyrkysově ty, u kterých pacient nehlásil změnu, a žlutě ty, které se zhoršily. Nejčastější jsou (v pořadí od prvního místa) únava, dušnost, nespavost a pak problémy horních cest dýchacích.
Anketám se nedá věřit, ale někde se začít musí
Můžeme jen doufat, že podobných výsledků bude přibývat, protože kromě studie z Bristolu v tomto ohledu nemáme prakticky žádné spolehlivé údaje. Tím dalším, asi nejzajímavějším, který jsme našli, jsou výsledky neformální ankety ve facebookové skupině pacientů s postcovidovým syndromem, kterou zorganizoval Brit Gez Medinger (výsledky zveřejnil v příspěvku na YouTubu).
V anketě bylo 473 lidí, kteří hodnotili stav svých symptomů jeden a dva týdny po vakcíně. Po dvou týdnech cca 43 procent účastníků uvedlo, že jejich stav se částečně nebo výrazně zlepšil. Zhruba 20 procent uvedlo, že se jejich stav zhoršil. Zbytek (37 %) necítil žádnou velkou změnu.
Ani nemá smysl vypočítávat všechna možná zkreslení, která podobná anketa může mít. Pomáhal ji sice organizovat a hodnotit i profesionální statistik, přesto má celou řadu slabin. (Vakcína může fungovat jako placebo, výběr účastníků je zkreslený a tak dále…) Výzkum ovšem někde začít musí, a zdá se, že tady už nějaké „stopy“ mohou být. Vzhledem k tomu, že očkovací kampaně stejně poběží a spolehlivý lék pro pacienty v tuto chvíli není k dispozici, stály by za pozornost.
Proč by to mohlo pomáhat?
Otázku samozřejmě komplikuje i to, že přesně nevíme, proč postcovidový syndrom vzniká. Je velmi dobře možné, že vzniká z několika nesouvisejících příčin, které se u jednoho pacienta možná mohou, nebo nemusí sejít.
Seznam možných „podezřelých“ obsahuje například „odpad“ ze zničených virových částeček, který vyvolává zánětlivou reakci. Může jít také o autoimunitní poruchu vyvolanou infekcí. Nebo je možné, že virus se dlouhodobě v těle někde „schovává“ a uniká pozornosti imunitního systému.
Pokud by například platilo u části pacientů poslední zmíněné - že mají v těle někde skrytý „rezervoár“ viru - bylo by poměrně snadné si představit, proč by vakcína mohla pomáhat. Vakcína by mohla stimulovat další části imunitního systému, které z nějakého důvodu nereagují na přítomnost viru. Ostatně už víme, že u některých virů, které způsobují vleklou, chronickou infekci, vakcína nakaženým může pomoci (např. varicella zoster herpetického viru). Vakcína by také mohla pomoci při odstranění v těle kolujících zbytků virových částeček, pokud by problém tkvěl k tom.
Musíme ovšem znovu zopakovat, že zatím je prostě věrohodných údajů málo. Doufejme, že se to rychle změní.
20. března 2021 |
