Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Když náčelník neumí číst a psát: Češky pomáhají Guineji ke vzdělání

Pár Češek učí Guineu, kde jsou dvě třetiny lidí negramotných, číst a psát. Nemají na to od státu ani korunu jako jiní, nejezdí v čtyřkolkách a vše řídí z malé kanceláře v pražském činžáku. Co dělají, mají promyšlené. Vzdělání má dostat zemi z chudoby. A místní si myslí, že to je recept, jak udržet mladé Afričany doma.
Děti nosí školní uniformy

Děti nosí školní uniformy | foto: Milan Vodička, MF DNES

Děti tady nemají sešity, píšou křídou na černé tabulky. Je to levnější. Učitel s dobře metrovým žlutým pravítkem chodí po třídě a na lavice s ním vyťukává rytmus francouzských větiček, které malí žáci deklamují nazpaměť. Jsou to skoro nejvzdělanější obyvatelé vesnice. Píšou, čtou, počítají. Většina dospělých neumí ani to, co umějí tihle školáci.

Náčelník vesnice Menyi se jmenuje Daouda Bangoura a je negramotný. „Když mi přijde oběžník z úřadu guvernéra, musí mi ho přečíst syn nebo vnuk,“ říká mi.

Menyi je vesnice ve vnitrozemí Guineje, jedné z nejzaostalejších zemí světa. Jízda tam je autokros. Potkáváme děti, jak nosí na hlavách kusy dřev na topení. Kdyby neměly fotbalové dresy slavných klubů, byla by to Afrika před sto lety. Škola, která ji má posunout v čase, je za české peníze. Je to způsob, jak pomoci Guineji – a taky jak udržet Afričany doma. Přesně v duchu trendu pomáhejme přímo na místě, který zesílil s migrační vlnou.

Pár Češek z organizace Wontanara s tím ale začalo už před mnoha lety. Jsou svým způsobem rarita, protože nikdy nepotřebovaly ani korunu od státu. Na místě nejezdí terénními toyotami, jak je tomu u podobných organizací zvykem, protože i poslední haléř jde na projekty. Všechno řídí z maličké kanceláře v pražském činžáku. Po Guineji dlouho jezdily sdílenými taxíky, jež jsou africkou dopravou chudých. Znamenalo to vytřásat si ledviny třeba třicet hodin na prkenných lavičkách mezi deseti lidmi.

Škola v Menyii, dneska už jsou vlastně dvě, protože místní nedávno dostavěli za české peníze další, změnila vesnici život.

„Nemohli jsme vlastně nic, protože když si některá žena koupila šicí stroj, aby si vydělávala, neuměla si přečíst návod,“ říká náčelník. „Pořád jsme přešlapovali na místě. Totéž bylo se mnou, dostávám k podpisu smlouvy, které si sám nepřečtu.“

Náčelník má mobil, ale když potřebuje někomu zavolat, neumí si najít jeho jméno v seznamu. Musí poprosit vnuka.

Wontanara v Guineji

Guinea

Guinea, kde působí společnost Wontanara, patří mezi vůbec nejzapomenutější, nejchudší a nejzaostalejší země světa. I když má největší zásoby železné rudy na světě, třetinu všech světových zásob bauxitu, uran a zlato, je na tom hůř než třeba Afghánistán, který ji předstihuje v gramotnosti (v Guineji 30 %) a průměrném věku dožití (v Guineji 58 let).

Mladí lidé se teď umějí ozvat na úřadech. Mohou se vyučit či vystudovat, pak vydělávat v Konakry a posílat peníze domů. „Všichni vidí, že se vyplácí učit se,“ říká náčelník.

Ale jak mohou černé tabulky a křída v rukou malých dětí přispět k omezení lidí, kteří chtějí do Evropy?

Naivní sny o Evropě

Skupina mladých lidí od šestnácti do osmnácti, ptám se jich, jestli by chtěli do Evropy. „Ano, ano, ano!“ zní nadšeně.

Slyším hlas, který říká: „Vypadá to, že vyrazí hned teď.“

Ve škole ve vesnici Menye

Mají naivní představy a cíl posílat domů peníze.

Ptám se, co by v Evropě dělali. Odpovědi: Třeba i metaře. Budu kadeřnice. Budu fotbalista. Budu dělník v továrně...

Následuje dotaz, jestli si myslí, že je to tak snadné. Odpověď: „Ano, tam je snadné najít práci.“

Pak se ptám, za jak dlouho si myslí, že by po příjezdu do Evropy mohli posílat peníze domů. Odpovědi: Za tři měsíce. Za půl roku. Jen jednou padne, že by to trvalo tak rok.

Potom se zeptám, co by je udrželo doma. „Když dostanu dobrou práci, která nakrmí rodinu i mě,“ říká jeden a ostatní souhlasí.

Později mi doktor Saidou Dioubaté, rektor univerzity Nabya v městě Kankan, vysvětluje africký pohled na migrační vlnu.

Boj s negramotností ve světě je úspěšný, v Bangladéši má i českou stopu

„Máme globalizaci, my jsme si ji nevymysleli,“ říká. „Vy chcete naše trhy, abyste vydělávali. Naši lidé chtějí u vás pracovat, protože nevydělávají tady. A to se vám nelíbí. Ale nám taky ne.“

„Přece není normální, aby tady někdo dřel a žil z ruky do úst, zatímco někdo odjede do Saúdské Arábie a posílá peníze rodině.“

„Jak je to možné? Vláda nedělá nic, aby změnila podmínky pro ty doma. A jak je to možné? Lidé nemají vzdělání. Tím pádem se neumějí organizovat. Vzdělání nám pomůže se zlepšit a zůstat.“

„Pokud se nic nestane, budete tam mít jednou celou Afriku. Lidé si říkají – když už žiju na ulici tady, je lepší žít na ulici v Evropě...“

Před školou se hraje pořád fotbal.

Podobně mluví Táňa Bednářová, zakladatelka Wontanary, která do Guineje jezdí už dvacet let. „Celková vzdělanost přispěje ke zlepšení situace v zemi. Tady umí číst a psát jen třetina lidí. Negramotní lidé jsou slabí a vlády s nimi snadno manipulují. Guinejci se vždy nechají opít kšiltovkou nebo tričkem s obrázkem kandidáta. Nevědí, co vlastně mají chtít a jak na to. Jen se vezou. Vzdělání jim otevírá možnost, aby pochopili, že oni sami musí zlepšit své životy, když se o to stát nesnaží. Že pokusit se o něco je lepší než nedělat nic. Že je to na nich, takže čekat, až se to samo změní, je k ničemu.“

Bydleli ve slumu

Za to, že malá česká organizace má po Guineji osm škol, může náhoda a jeden průzkum veřejného mínění.

Bylo to koncem 90. let, když Táňa Bednářová narazila na anketu, kde lidé měli vyjmenovat nejhorší věci trápící jednu pražskou čtvrť. Jako třetí největší problém zní vyšly psí výkaly na chodnících.

Nadšenci sbírají bicykly, aby děti v Africe mohly jezdit do školy

To ji šokovalo. „Byla jsem ve věku, kdy jsem chtěla zachraňovat svět,“ říká. „Vyrazili jsme s kamarádem do Afriky, abychom něco dělali tam, kde mají lidé opravdové problémy.“

Byl to naivní příjezd. „Měli na nás čekat známí známých, ale neřešili jsme to. Mysleli jsme si, že přistaneme na letišti, a když tam nebudou, najdeme si v telefonním seznamu nějaký levný hotel. Jenže letiště nám připadalo jako bouda, telefon, natož seznam tam samozřejmě nebyly. A když jsme vyšli ven, vrhla se na nás skupina lidí, kteří se předháněli, kdo nám odveze kufry na vozíku.“

Potom bydleli ve slumu, svítili petrolejkou. Jezdili tam třikrát do roka. „Nechápu, jak jsem to jako studentka mohla zvládnout. Jedna letenka byla tak třicet tisíc, takže jakmile jsem se vrátila do Prahy, hned jsem začala vydělávat na další.“

Ve škole

Postupně zorganizovala stovky skupinek spolupracovníků po celé Guineji, které učily lidi, jak si vylepšit život úplně obyčejnými věcmi. „Studenti pořádali kurzy psaní a čtení pro děti i dospělé nebo pravidelné uklízení čtvrtí a vesnic. Probíralo se, že děti mají chodit do školy, že předčasné sňatky nejsou dobrá věc a ženská obřízka taky ne. Že si děti mají mýt ruce a ženy nemají brát na vaření vodu z potoka, kde maminky perou špinavé plíny. Chtěli jsme, aby něco dělali a krok po kroku měnili život.“

Pak pochopila, že takové misionářství je cesta z prostředka. Všechno musí začít od školy.

Třídy se sto žáky

Nejdřív začali s projektem adopce na dálku, při němž se dětem platilo školné. „Ale došlo mi, že musíme mít vlastní školy, protože ve třídách se stovkou žáků by se děti stejně nic nenaučily,“ říká Bednářová.

Škola za české peníze v Kankanu, třetím největším městě Guineje. Dole Oumar Kanté, hlavní koordinátor Wontanary v Guineji.

Tak vznikla dnešní podoba Wontanary. Dává vzdělání, ale ne dárky, takže si místní musí všechno odpracovat sami. „Když postavíte školu a za dva roky přijdete, zjistíte, že je zchátralá a neudržovaná. Protože k tomu přišli bez vlastního přičinění a nemají k tomu žádný vztah.“

„Museli jsme to udělat tak, aby to šlo jakoby podle nich.“

Češi dodají peníze a místní musí vše obstarat a postavit. A když rodina nemá peníze na školné, maminka ho může odpracovat tím, že dětem dělá svačiny. Jiná stříhá zadarmo děti. Další uklízejí.

Ptám se, co by dělali oni. „Vychováme k nenásilí, tohle se u nás nesmí,“ říká Bednářová. „Ale obecně se snažíme dívat na věci i guinejskýma očima a hned neodsuzovat.“ Občas bylo nutné přijmout, že Afrika je někdy jiná. Bavíme se o příběhu z Keni, kde učitelé měli rákosky, ale po reakci zděšených sponzorů jim je sebrali. Jenže rodiče odhlašovali děti a říkali: Nebili je, tak z nich nic nebude.

Egypt za hradbou turistických paláců: slumy, negramotnost a bída přelidnění

„Odporuju třeba vždy, když někdo v Evropě prohlásí, že Afričané jsou líní. Nejsou. Kdo pracuje fyzicky, ten opravdu dře. Ale na druhé straně si Afriku neromantizuji.“

„Musí se přijímat s pokorou. Je špatně, když tam Evropané jezdí pomáhat s tím, že vezou světlo poznání a že to tam budou řídit. Měla jsem dobrovolníka, který tam skoro začal organizovat převrat, aby zemi vylepšil. Rychle jsem ho musela odvolat.“

„Naše snaha nikdy nebyla Guinejcům diktovat z pozice ‚chytřejšího‘, co mají dělat.“

Podotýkám, že to zní politicky nekorektně. „Myslím tím, že se nebojíme říkat, jak věci opravdu jsou,“ říká. „Ale snad na to máme po dvaceti letech v Guineji, kterou známe v terénu a odzdola, právo. Nepohybujeme se v nějaké bublině, ale mezi lidmi.“

Výuka francouzštiny. Děti se jí učí jako cizí jazyk, protože doma mluví jinak. Francouzsky umí tak asi 15 % až 25 procent lidí.

Pexeso nalepené na zdi

Největší škola Wontanary stojí v Konakry ve čtvrti, která je vlastně slum. Ulice jsou plné odpadků, protéká tam stoka.

Za zdí najdu jiný svět. Připomíná to francouzské lyceum za starých časů. Děti ve školních uniformách, v jedné třídě mají šesťáci biologii. Na tabuli je zrovna průřez kostí.

Další škola stojí také v místech, které nemají ke slumu daleko. Ulicí se musí jet přes hupy a kameny krokem. Pár vraků, popelící se kuřata. Jeden dům má střechu z plachty zatíženou kameny.

Ale znovu: když vejdeme do školy, jsme ve světě naděje. Děti v uniformách, holčičky v růžovém mají copánky s barevnými korálky. Na stěně je namalovaný kačer Donald a myšák Mickey, vedle jsou nakreslené holky skákající přes švihadlo a kluci hrající fotbal.

V té první škole mají 2 800 žáků od mateřské školy po střední. Vede ji její bývalý žák Thierno Issa Bah, který vystudoval ekonomický management díky adopci na dálku. Ptám se ho, proč je tato škola jiná než státní. „Tady se děti učí,“ říká. „Máme v podstatě stejné osnovy jako státní škola. Ale tam je ve třídě třeba devadesát žáků. To znamená, že se nenaučí nic.“

Činnost v Guineji řídí místní koordinátoři. „Vychovali jsme si je,“ říká Bednářová. Peníze přicházejí z Česka. Z toho, co dají lidé. Dává, kdo chce. Od státu není nic. Školy si na sebe přivydělávají. Bohatší rodiny platí školné, takže chudé děti chodí zadarmo.

Je ale ještě jedna možnost. Ve městě Doubréka čekáme, až třináctiletý Boubacar dohraje fotbal a přijde domů. Čekají na něj babička s dědou, s nimiž žije, asi třicet zvědavých sousedů a Iveta z Hané, která mu už roky říká něžně Bobiš.

Guinea je chudá a zanedbaná, i když má na mnohem víc

Je jeho sponzorka od chvíle, kdy mu byly čtyři. Přijela se na něj do Afriky podívat. Posílá mu šest set korun měsíčně na školu. Chlapci otec umřel, matka se provdala a její nový muž ho nechce.

Konečně se Bobiš přiřítí a stydí se. Trochu není divu, Iveta je dojatá. Bere adopci na dálku občas dost doslova. „Ráda bych ho vzala tak na měsíc k nám, aby zažil akvapark, multikino a tak,“ říká.

Zní to hezky, ale tohle lidé z Wontanary nechtějí. „Návštěvy dětí v Česku rozmlouváme,“ říká Táňa Bednářová. „Není dobré vzít je sem a pak je vracet do jejich situace. Byl by to pro ně velký kulturní šok.“

„Je to trochu rozpor, rodič samozřejmě zní líp než sponzor. Ale měli jsme případy, kdy to lidé brali příliš doslova, což je problém. Dítě má svoji rodinu a má právo to neřešit a nevědět.“

Jsou to citlivé věci a člověka, který přijede z Evropy, často ani nenapadnou. V jedné škole jsem viděl na stěně nalepené pexeso. Škola je dostala a učitelky myslely, že jsou to maličké obrázky. A obrázek přece patří na zeď.

Vezeme pár her, taky člověče, nezlob se, ale nejdřív to musíme naučit učitelky. Jednou to zkouším rovnou s dětmi. Když sundám víko z dřevěné stavebnice, každé popadne kousek. Dojde mi, že nevědí, co s tím dělat. Jsou to pro ně jen pěkně červené, zelené, modré a žluté válečky a mostíky. Další čtvrthodinu je honím po školním dvoře a beru jim to, co tak chtěly. Jsem pro ně ten zlý.

Dělat dobré věci v Africe, aby měly smysl, není jednoduché.

Mimochodem, Bobiš dostal teď k Vánocům z Hané pytel rýže a boty.

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Záchranáři našli trosky vrtulníku íránského prezidenta

  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma

18. května 2024  12:02

Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Orlům volavým hrozí vyhynutí, kvůli válce na Ukrajině změnili migrační trasy

22. května 2024  6:34

Orli změnili své migrační trasy vedoucí přes Ukrajinu tak, aby se vyhnuli oblastem bojů. Některá...

V Trumpově videu se objevuje odkaz na německou říši, všimla si média

22. května 2024  6:17

Na profilu amerického exprezidenta Donalda Trumpa na jeho sociální síti Truth Social se objevilo...

Vláda bude jednat o návrhu na vznik nových sousedských dětských skupin

22. května 2024  6:06

Návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který počítá se zřizováním...

Poslanci budou rozhodovat o zkrácení doby oddlužení z pěti let na tři roky

22. května 2024  5:55

Sněmovna bude schvalovat zkrácení doby oddlužení z nynějších pěti let na tři roky pro všechny...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Nejhorší noční můra, řekla žena, která v botě syna objevila cizí AirTag

Mého syna někdo sleduje. S takovým pocitem několik týdnů žila žena z Floridy poté, co na svůj iPhone začala dostávat...

Anální sex je výzva. Nejvíc tabu je však v Česku jiná praktika, říká průzkum

Erotické hračky nepředstavují podezřelou exotiku, v ložnicích jsou jako doma. Ostatně jako masturbace. I orální sex....

Svěrák se na mě nedíval jen jako na hezkou buchtu, říká Radka Pavlovčinová

Jan Svěrák ji vidí jako robotku. Radka Pavlovčinová v nové hře filmového a teď už i divadelního režiséra hraje umělou...

Zásnubní šaty elegantní princezny. Spustily Kate efekt, návrhářku zničily

Seriál Když si jeho šaty oblékne některá z členek královské rodiny, obvykle to každý návrhář oslavuje jako životní úspěch....

BMW prohrálo soud s budějovickým prodejcem ojetin o právo na užití loga

Exkluzivně Může nezávislý prodejce ojetých aut používat na provozovně logo automobilky, i když s ní nemá žádnou smlouvu? Vrchní...