Bývalí důstojníci, univerzitní profesoři či filmaři tu berou hodiny tance, kurzy vzpírání či se zabývají gastronomií. Ve společenské místnosti trůní velký klavír. Na zdech visí pestrobarevné obrazy izraelského umělce Davida Gersteina.
„To je dneska náš domov,“ říká jednasedmdesátiletá obyvatelka rezidence Li Jing, která pracovala 30 let pro armádu. „Pokud nenastane nějaká katastrofa, budeme tady žít až do smrti,“ dodává.
Dříve se rodiče mohli ve vyšším věku spoléhat na své děti. Avšak politika jednoho dítěte tradice narušila a na bedrech jediného potomka dnes leží všechno.
„Tradice, že se děti musejí starat o staré rodiče, je stará tisíce let. Jak se mění společnost, mění se i tato tradice,“ vysvětluje paní Li.
Vláda ve snaze čelit hrozící krizi v důsledku stárnutí populace zavedla preferenční daňovou politiku pro ty, kdo poskytují služby starým lidem. Do roku 2020 chce mít Čína 35 až 45 lůžek na 1 000 obyvatel, což znamená celkově na osm milionů lůžek.
To povzbudilo soukromé firmy, aby se pustily do podnikání v tomto sektoru. Mimo jiné tak investují do výstavby pětihvězdičkových rezidencí.
Mladí dělají kariéru, nelze na ně spoléhat
V Jen-jüanu, zařízení spravovaném pojišťovací společností Tchaj-kchang, stojí pobyt více než šest milionů korun. Státní domovy důchodců oproti tomu přijdou na méně než 22 500 korun měsíčně. Klienti mohou také zažádat o podporu, ta je však často vnímána jako poslední možnost pro nejméně majetné.
„Zda čínský sektor péče o staré lidi může uspokojit potřeby stárnoucí populace, závisí na tom, kdo to platí. Pokud to je soukromý sektor, je o klienty dobře postaráno, pokud je ale plátcem stát nebo společnost, pak tento sektor tak, jak dnes funguje, nemůže takové potřeby uspokojit,“ uvádí profesor Čchen Jou-chua.
„V minulosti žily celé rodiny pospolu, ale s urbanizací se rodinná struktura změnila,“ říká Ke Ming z Jen-jüanu.
Mladí lidé z celé Číny migrují do velkých měst, kde mají větší možnosti zaměstnání a vyšší mzdy. Fenomén prázdných hnízd postihuje i elity, jejichž děti žijí v zahraničí nebo mají náročná povolání.
„Nemohu se na ně spoléhat,“ prohlašuje dvaaosmdesátiletý bývalý profesor ruštiny a esperanta Ču Ming-i. „Mají svou kariéru a svou rodinu,“ vysvětluje a dodává, že jeho syn žije v Japonsku a dcera pracuje pro mezinárodní rozhlas v Pekingu. „Nemají čas ani energii, aby se o mě starali,“ říká.
