Když komunističtí esenbáci bezhlavě mlátili dav studentů na Národní třídě, vyhlížel bývalý politický vězeň a později hlavní ekonom nakladatelství Melantrich František Šedivý z mysliveckého posedu kdesi u Kladna divočáka. Byl pátek 17. listopadu 1989.
„O několik hodin později jsem se vracel domů lesem a v dáli nad Prahou uviděl cosi, co mi připomínalo polární záři. Říkal jsem si, že se asi něco děje,“ zavzpomínal sedmaosmdesátlietý muž na události před 25 lety.
V noci se z televizních zpráv dozvěděl, že jeho předtucha nebyla lichá.
„Hlasatelka pravila, že proběhla nepovolená manifestace. Vybavuji si, že dokonce použila i slovo násilná. Při čtení té zprávy působila velmi emotivně a po jejím dočtení praštila papíry o stůl. Bylo vidět, že to s ní hodně cloumá.“
Jak jste vnímal další události?
O den později, v sobotu 18. listopadu, jsme jeli s manželkou na představení do Obecního domu v Praze. A jelikož jsme dorazili dříve, zašli jsme ještě do Anežského kláštera na výstavu o Anežce České, která byla krátce předtím prohlášena za svatou. Tam jsme se prvně doslechli, co se v pátek dělo na Národní třídě.
František ŠedivýNarozen 2. července 1927 v Zadní Třebani. V letech 1953 až 1964 byl jako politický vězeň držen nejprve na Mírově, a posléze v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami. V současnosti je místopředsedou Konfederace politických vězňů, předsedou Klubu Milady Horákové a členem mezinárodního PEN klubu. Je nositelem Řádu Tomáše G. Masaryka. Žije v Řevnicích. |
Když jsme konečně přišli k Obecnímu domu, už tam stála hromada lidí. Na dveřích visela zpráva, že se koncert nekoná, protože herci vyhlásili stávku.
Šli jste pak na Národní třídu?
Ano, nedalo nám to. Bylo vidět, že se tam muselo přihodit něco opravdu vážného. Všude kolem postávali esenbáci, ale byly tam i davy obyčejných lidí.
Týž den později jsem měl sraz absolventů vysoké školy, kam jsem chodil ještě před uvězněním v roce 1953. Jeden ze spolužáků mi na něm barvitě vylíčil, jak mu v pátek na Národní třídě zmlátili kluka a podrobně popsal, co se tam toho večera doopravdy stalo. Byl přitom rozčilený doslova až k nepříčetnosti.
V neděli vyšlo v Melantrichu mimořádné číslo Svobodného slova, po kterém následovalo pondělní vydání. V něm redaktoři listu poprvé veřejně odsoudili násilí, ke kterému o tři dny dříve došlo. Začalo být cítit, že se věci daly do pohybu.
Balkon Melantrichu se následně proslavil jako tribuna, ze které tehdejší nepřítel režimu a budoucí prezident republiky Václav Havel poprvé veřejně promluvil k davům…
A ještě předtím tam zavlála československá vlajka. Vůbec první na Václavském náměstí. Byl jsem u toho.
Vyprávějte.
V pondělí odpoledne jsem přišel z jedné pracovní schůzky do budovy Melantrichu a z okna koukal, kolik je na Václaváku lidí. Věděl jsem, že má projít další studentský průvod. Ale nečekal jsem takový obrovský dav. Nebyli to jenom studenti, ale i dělníci z fabrik. Nic nekřičeli. Naopak panovalo takové podivné ticho. Ticho před velkou bouří.
Najednou začalo několik lidí pod balkonem Melantrichu, asi jak nás tam viděli koukat na ně z oken, skandovat: „Vyvěste vlajku!“ Což bylo shodou okolností v mé kompetenci… (usmívá se)
…a vy jste ji vyvěsil.
Chvíli jsme o tom debatovali s kolegou Milanem Nevolem, který měl v Melantrichu funkci výrobního náměstka. A nakonec jsme se shodli, že to uděláme.
Skandování neustávalo, jenomže my tu vlajku nemohli najít! Nakonec se nám podařilo přivést paní, která měla klíče od skříně, kde byla schována. Pak jsme sehnali i údržbáře, kteří to provedli.
Nebyla to sranda, šlo o asi desetimetrovou plachtu, která se musela na několika místech uchytit. Mimo jiné i o patro pod námi, kde ke vší ironii sídlil Svaz československo-sovětského přátelství. Pán, co tam tehdy byl, naštěstí vypadal, že je mu naše počínání úplně jedno.
Dělali jsme to s vědomím, že samotný akt vyvěšení vlajky by mohl být pěkný průšvih. Vždyť nás k tomu vyzvali účastníci nepovolené demonstrace…
A pár dní nato odstartovaly proslulé balkonové projevy…
Havel na balkon Melantrichu poprvé přišel ve čtvrtek 23. listopadu. A s ním i Dubček. Kolem nich chlapi jako gorily, všechno karatisti, a razili mu cestu mezi lidmi. Vypadalo to komicky. Něco malého, vedle něco hubeného, a kolem toho hora svalů. (opět se směje) Do toho televizní štáby, každý chtěl urvat co nejlepší záběr. Na chodbách to občas bylo o život. Zároveň tam ale byla cítit i obrovská vlna pozitivní energie.
Jak na vás tehdejší disident Václav Havel vlastně působil?
Zpočátku byl dost tichý, se svým okolím toho moc nenamluvil. Nakonec tam za námi chodil skoro čtrnáct dní v kuse. V závěru už vypadal unaveně, pálil jednu cigaretu za druhou a pil litry kávy.
Nebáli jste se první týden revoluce zásahu StB či veřejné bezpečnosti?
Naštěstí k němu nedošlo. Asi největší úzkost jsme pocítili ze středy na čtvrtek, když přicházely zprávy, že se před Prahou začaly štosovat autobusy s davy milicionářů. Do stávky navíc vstoupili středoškoláci a představa, jak ti chlapi mlátí patnáctileté holky na Václaváku, byla vážně děsivá. Naštěstí se milice samy stáhly. Kdyby ne, byl by to asi masakr...
