Mužů odmítajících transplantaci přibylo loni nejméně za poslední čtyři roky. Zatímco v roce 2007 se do registru lidí, kteří si nepřejí posmrtný odběr tkání, zapsalo 81 mužů, loni to bylo 30. U žen počty klesaly druhým rokem. Loni se do registru zapsalo 40 žadatelek.
Důvodů nízkých čísel může být několik. Třeba to, že jsou lidé darování orgánů nakloněni. Nebo je odrazuje vyplňování formuláře, protože do registru se lze dostat pouze na základě písemné žádosti s osobními údaji. Navíc smrt mohou považovat za příliš vzdálenou kapitolu.
"Lidé zřejmě nepřemýšlejí nad tím, co bude po jejich smrti a jestli se jejich orgán použije, či nikoliv," domnívá se ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR Jiří Holub. Leccos o tom napovídá i fakt, že nejpočetnější skupinou, která odmítá posmrtný odběr orgánů, jsou lidé ve věkové kategorii 60 a více let. Těch se do registru zaevidovalo již 223 (viz box vpravo dole).
V Česku léta funguje systém automaticky předpokládaného dárcovství. Kdo za života nevyjádří svůj písemný nesouhlas, tak se po smrti může stát dárcem třeba ledvin, srdce nebo plic. To ale neznamená, že se orgány odebírají automaticky každému. Nevhodným dárcem orgánů je například člověk, který trpí některými formami onemocnění nebo kterého se nepodařilo identifikovat.
Omezené jsou možnosti u dětských dárců, cizinců nebo lidí zbavených právní způsobilosti. V praxi také o odebrání orgánů často rozhodují pozůstalí.
Odmítajících je minimum, přesto dárci orgánů lékařům chybějí
Registr lidí, kteří odmítají posmrtné odebrání orgánů, vznikl v září 2004. Za celou dobu se do něj zapsalo 1 117 lidí. "Číslo je velice malé, když si vezmete, že hospitalizovaných lidí máme ročně dva miliony, obyvatel přes deset milionů a jen tisíc z nich řeklo, že nechce darovat orgány," míní Holub.
Odmítání dárcovstvíDle věku registru "odmítačů" dárců orgánů dominují lidé nad 60 let. Těch se do něj zapsalo už 223. Ve věkové skupině od 30 do 39 let jich je 207. V registru je zaevidováno také 128 dětí ve věku od 0 do 9 let. Nejmladší osobou je dítě, kterému v době registrace bylo teprve několik dnů. Žádost za něj vyplnili rodiče. Nejstarším žadatelem pak člověk narozený v roce 1919. Z hlediska bydliště správci registru evidují žadatele z 256 měst a obcí. Mezi nimi dominují Pražané s 228 nesouhlasnými stanovisky a obyvatelé Brna se 107 nesouhlasy. Zdroj: ÚZIS ČR |
Podle přednosty Transplantcentra IKEM Pavla Trunečky je nízký počet lidí nesouhlasících s transplantací potěšitelný. "Je to desetina promile populace a svědčí to o tom, že to není žádné výrazné téma," míní Trunečka.
Upozorňuje ale i na druhou stranu mince. "Obávám se, že kdyby se tato věc extra rozviřovala a registr se nějak dramaticky propagoval, tak transplantační medicíně jako takové neprospěje," dodává lékař.
Jeho teorii potvrzuje fakt, že v době vzniku registru v roce 2004 se do něj za první tři měsíce přihlásilo 299 lidí. "Ze začátku těch lidí naskočilo víc, protože existence registru byla známější," souhlasí s Trunečkovými obavami ředitel ÚZIS Holub.
Právě lékaři IKEM, kteří loni transplantovali 367 orgánů, nedávno opět připomněli, že v Česku v posledních letech ubývá zemřelých dárců. IKEM proto například využívá programu živých dárců nebo zkouší transplantace u lidí s rozdílnými krevními skupinami. (Více o tom, jak se lékaři z IKEM snaží nahradit malé množství dárců, čtěte tady.)
"Dárci se v České republice neztrácejí tím, že by jedno promile potenciálních dárců bylo zařazeno do registru těch, kteří dárcovství orgánů odmítají. Ztrácejí se tím, že nejsou reportováni v dostatečné míře," domnívá se Trunečka.
Za nedostatkem vidí neschopnost zdravotnického systému vyrovnat se s péčí o těla dárců. "Dárcem se stává zemřelý člověk, který leží někde na jednotce intenzivní péče. Tento člověk musí být identifikován jako dárce a musí o něj být pečováno jako o dárce. A to je určitá práce, která v některých případech může být vnímána nad rámec povinností," domnívá se Trunečka.
"Na JIP je málo lékařů, teď jich reformou možná bude ještě méně, a ti mají spousty starostí o pacienty, kteří jsou živí. A teď se mají ještě starat o někoho, kdo zemřel a může se stát dárcem orgánů," dodává Trunečka s tím, že někteří lékaři v takové situaci preferují péči o živé pacienty.
"Druhou věcí je, že dárcovství potřebuje finanční podporu. Úhrada za péči o dárce musí být taková, aby se nemocnici vyplatila," dodal Trunečka.
