Vít Holubec, televizní komentátor

Vít Holubec, televizní komentátor - Televizní komentátor Vít Holubec. | foto: Petr Novotný, MF DNES

První přenos měl mít jen dvě třetiny

Praha - "První televizní přímý přenos? Na ten vzpomínám moc rád. V ten mrazivý 11. únor 1955 hráli českoslovenští hokejisté na Štvanici proti švédskému Leksandu. A já to společně s Pepíkem Valchářem komentoval. Bylo to malé dobrodružství. Krok do neznáma. Nikdo z celého štábu nevěděl, co a jak. A přesto to všechno vyšlo," vzpomíná komentátor Vít Holubec.

"Jak to pro mě všechno začalo? Dělal jsem už pět let v rozhlase. Když jsem nastupoval, těšil jsem se na živé vysílání. Jenže živě se tam pak přenášelo jen časové znamení. Pár let poté televize začala uvažovat o přímém přenosu, ke komentování chtěli někoho "neprofláknutého" z rádia. Padlo moje a Valchářovo jméno. Při ligovém zápase Tatry Smíchov jsme si to zkusili nanečisto, šéfům se to líbilo, po deseti minutách řekli "nebreptáte, berem".

Někdo nahoře měl původně "geniální" nápad, že se v tomhle zkušebním přenosu odvysílají jen dvě třetiny. Ten zodpovědný asi neměl ke sportu moc vztah. Prostě se mu zdálo, že dvě hodiny hokeje je moc. Jenže v průběhu zápasu došlo tolik nadšených reakcí, že se nakonec vysílalo všechno. Přitom televize byla tenkrát nesmělý návštěvník v několika bytech, byla v počátcích. Technici spočítali, že signál bude viditelný jen 60 kilometrů od Petřína. Ale pak přišel pochvalný telegram i z Českých Budějovic.

Na Štvanici jsme tenkrát měli nástup už v půl druhé, hrálo se přitom až od půl osmé. Když jsem říkal produkční, že je to hrozně brzy, ona mi odpověděla: To je kvůli maskování. Ale my jsme se pak do záběru vůbec nedostali! Nemohli jsme, seděli jsme hned vedle jedné z kamer.
 
Šest hodin čekání na zápas bylo zvláštních. Sedět se nedalo, to byste zmrzli. Stáli jsme a podupávali. Konečně dorazili i kluci z reprezentace, tak jsme šli poklábosit. Třeba s Frantou Tikalem. Hokejisté moc neprožívali, že budou v přímém přenosu.

Výroky komentátorů, které nezapadly

"A tady  jsou sovětští hokejisté s písmeny CCCP na prsou."
Luděk Brábník, 60. léta
"Ani byste neřekli, že je tomuto 23letému sympatickému sportovci teprve 24."
Karel Mikyska, přenos z krasobruslení
"Sportu zdar a fotbalu zvlášť."
Vít Holubec
"A vy si to doma pěkně oslavte."
Vladimír Vácha, po vítězství hokejistů nad Sověty na MS 1969
"Jarmilo a Táňo!"
Tomáš Jungwirth při finále čtyřstovky na MS v atletice 1983
"Dotkli jsme se hokejového nebe."
Petr Vichnar, první titul Česka na MS v hokeji, Vídeň 1996
"Přepište dějiny!"
Robert Záruba, při vítězství hokejistů v olympijském Naganu 1998
"Vítej, zlatý hattricku!"
Robert Záruba, hokejové mistrovství světa, Hannover 2001, třetí titul v řadě

Potom to začalo. Věděli jsme, že se to dá jen totálně zkazit. Divák byl přece zkoprnělý už jen kvůli tomu, že před sebou vidí Štvanici.

Ovšem se strachem se nikdy daleko nedojde. Bál jsem se proto nanejvýš toho, že se pod námi ulomí balkonek, který byl postavený pro jednoho kameramana, a my jsme na něm byli s kamerou čtyři.

První větu a vlastně celý úvod jsem měl pečlivě připravený. Ani Švédové mě nemohli zaskočit, měl jsem je našprtané od jednoho kolegy, znalce švédského hokeje. Padlo devět gólů, Československo vyhrálo 7:2. Řeklo by se, že takový zápas je pro komentátora radost. Omyl. Když to nevidíte přesně a nemáte po ruce ani žádné opakovačky nebo titulky, snadno se spletete.

Naštěstí se to však povedlo. Šli jsme si pak s televizní směnou sednout do Klubu spisovatelů na párek a něco k pití. Vzpomínám si, že tam padl vážný návrh, že by hokej měla doprovázet vedle komentáře i hudba.
 
Ohlasy byly jinak jasně pozitivní. Deset dnů nato jsme dělali další přenos, hrálo se proti Kanadě se slavnými Warwickovci. Ale to už jsme byli moudří. Věděli jsme, jak na to. Sport se v televizi chytil.  A v květnu běžela v přímém přenosu už i Prodaná nevěsta."


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž