Koncerty jsou zrušeny, nekonají se ani zkoušky s orchestrem. I přesto se šéfdirigent zlínské filharmonie Tomáš Brauner snaží čas co nejlépe využít. Tráví jej s rodinou a chystá se na příští sezonu. Věří, že začne v termínu.
„Se členy orchestru jsem v kontaktu. Každý den si s některým volám. Probíráme současnou situaci, bavíme se o nové sezoně. Věřím, že se vše již brzy vrátí k normálu,“ říká nynější šéfdirigent zlínských filharmoniků a budoucí šéf Symfonického orchestru Hlavního města Prahy FOK.
Co teď vlastně děláte, když nemůžete zkoušet s orchestrem a ani vystupovat?
Denní program mám v podstatě rozložen na tři části. Starší dcera už chodí do školy, dopoledne s ní musíme probrat zaslané učivo, udělat všechny úkoly a odpoledne pak ještě zvládnout přípravu do kroužků, jako je hra na klavír nebo tancování. Máme ještě mladší dceru, která nechodí do školy, ale samozřejmě i jí se musíme věnovat. A tu poslední, třetí část dne, naplňují mé pracovní věci. Dělám si pořádek ve věcech a připravuji se na novou sezonu. Snažím se maximálně si udržovat pracovní rytmus. Rozhodně teď trávím více času s rodinou, jinak bývám hodně na cestách.
VIDEO: Zlínští filharmonici zahráli Ódu na radost z domovů i na skleničky |
Co ze zrušených akcí vás nejvíce mrzí?
Mrzí mě doslova každý koncert, který se nekoná, protože jsem se na něj velice těšil. Na současné situaci je nejhorší, že přišla zničehonic a že nevíme, jak dlouho potrvá. Ještě dopoledne jsem v Pardubicích zkoušel s houslovým virtuosem Václavem Hudečkem na otevření Pardubického hudebního jara a odpoledne jsme se dozvěděli, že koncert už hrát nebudeme. Ve Zlíně jsme na závěr sezony měli naplánováno několik krásných koncertů, těšil jsem se například na Berliozovu Fantastickou symfonii nebo Verdiho Requiem.
Jsem smutný, že to tak dopadlo, protože celou sezonu vždy velmi pečlivě s dramaturgem připravujeme tak, aby měla smysl a umělecký vývoj. Situace, ve které se nyní nacházíme, je pro všechny velice náročná. Přesto bychom si neměli zoufat, ale dívat se dopředu. Věřím, že až se celá situace vrátí trochu k normálu, vše se znovu rozjede.
Jste v kontaktu se členy orchestru?
Ano, každý den si s někým z nich telefonuji. Udržuji kontakt i s jinými dirigenty a muzikanty, vzájemně se podporujeme. Například teď jsme společně podpořili projekt hornisty Radka Baboráka Podpořte muzikanty na volné noze. Upozorňuje na to, kolik hudebníků je takzvaně na volné noze – tedy bez stálého přijmu. Ti se teď dostali do bezvýchodné situace a potřebují finanční pomoc. Jsem velice rád a vděčen, že ti, co můžou jakkoliv finančně pomoci, tak pomůžou.
Probíráte s hráči zlínské filharmonie, co a jak dlouho mají cvičit?
Takhle úplně ne. Oni sami vědí, že se musí udržovat ve formě. Jednoduché to samozřejmě není, hlavně proto, že nemůžou vykonávat svoji činnost. Vůbec nevíme, kdy se budeme moci vrátit na koncertní pódia. Převážně se s nimi bavím o nastalé situaci, případné jakékoliv pomoci a naší budoucí sezoně. S manažerem orchestru pak řešíme technické věci, kam případně přesunout některé koncerty, které jsme ve Zlíně nestihli odehrát.
Takže hudebníci nemusí natáčet videa a posílat vám je, abyste viděl, že cvičí?
(směje se) Že bych se dostal až k nim do obýváku? To ne. Abych je kontroloval, jak cvičí, to by nebylo důstojné a ani nevím, jestli bych byl vůbec vyslyšen. Ale je pravda, že s naší starší dcerou, která hraje na klavír, natáčíme pro paní učitelku do hudební školy videa, jak cvičí nové skladby a co se zatím naučila. Hraje na klavír druhým rokem a baví ji to. Snažíme se ji podporovat, aby z toho měla radost i nadále. Mladší dceři jsme koupili housličky, že by se na ně mohla začít učit. Aspoň dříve o to projevila zájem. Zatím to vypadá tak, že vytáhne housle z futrálu, nakalafunuje si smyčec, dvakrát s ním potřepe, jak to viděla u maminky houslistky, a uloží zpět. Teď hledáme s manželkou cestu, jak ji přesvědčit, že se na ty housličky dá i hrát. (směje se)
Může mít na hudebníky nějaký vliv to, že třeba několik měsíců neuslyší zvuk celého orchestru, že cvičí izolovaně a nesehrávají se se spoluhráči?
Jsme profesionálové, nemělo by být nic znát. Jsem přesvědčen, že se všichni hudebníci těší, že se vrátí na koncertní pódia. Až to všechno skončí, tak zřejmě důsledky této dlouhé odluky pocítíme mnohem intenzivněji, a proto doufám, že to snad na hudebníky žádný negativní vliv mít nebude. Možná to naopak bude lepší odrazový můstek, protože všichni budeme chtít pracovat co nejlépe a budeme se těšit z každého společného setkání.
A co posluchači? Bude se jim ještě chtít vstát z pohodlí obývacích pokojů? Neodvyknou chození do filharmonie?
Pevně doufám a věřím v podporu lidí, že snad budou mít ještě větší touhu jít do koncertních sálů, divadel, galerií a budou doslova lační po živém umění. Možná jim to pomůže i rychleji zapomenout na špatnou a zcela nestandardní životní situací, kterou teď nyní všichni prožíváme. I v minulosti, ať už to byly různé krize, diváci chodili. Jsem optimista a věřím, že společnost bude mít potřebu přijít na jiné myšlenky, zapomenout, uvolnit se, prožít něco nového a těšit se z nových okamžiků. My uděláme vše, abychom jim tyto pocity vrátili.
