„Stylový rozkmit repertoáru máme větší než loni. Jsme jediný symfonický orchestr v Česku, který si troufne udělat koncert z hudby Josepha Haydna, což bývá doména komorních těles,“ říká šéfdirigent filharmonie Vojtěch Spurný, který má za sebou rok v této funkci.
K některým koncertům v letošní sezoně jste nepozvali sólisty. Proč?
Chtěli jsme hlavního hrdinu večera udělat z orchestru. Sestavili jsme program nazvaný Česká symfonie v proměnách času, během nějž zahrajeme hudbu klasicismu, vrcholného romantismu i 20. století. Právě tady se projeví, jak jsme zapracovali na zvuku orchestru. Jak umíme hrát jinak skladby z různého období tak, aby zněly dobře a aby bylo poznat, že pocházejí z různých dob.
To jste si vytkl i jako hlavní cíl při nástupu do funkce šéfdirigenta. Jak se vám daří jej naplňovat?
Hráči si zvykají, že po nich chci odlišný způsob interpretace. Když jsme se loni pokusili udělat Dvořákovu symfonii historizujícím způsobem, nesetkalo se to mezi nimi s nadšením, ale mě ten výsledek uspokojil. Nebyl dokonalý, ale velmi slibný. Nejsem člověk, který by šel přes mrtvoly. Nemůžu chtít něco, o čem orchestr není vnitřně přesvědčen, že je to správné. Mám těžký úkol, abych jim některé postupy vysvětlil tak, aby se nechali strhnout.
Jak na to jdete?
Věřím, že dojdeme ke konsenzu mezi mojí představou a jejich interpretací. Je důležité, že to jsou lidé, kteří neztratili chuť zkusit něco jinak. Nechci, aby chodili do práce. Jeden slavný kolega rozdělil orchestrální hráče na tři kategorie: na muzikanty, kteří mají rádi hudbu a vše jim jde lehce i bez cvičení, na hudebníky, kteří musí cvičit, ale hudbu milují, a na zaměstnance. A těch máme ve zlínském orchestru velmi málo.
Jak si myslíte, že na koncert bez sólisty zareagují posluchači? Nebude jim chybět?
To nevím, ale domnívám se, že to ustojí. Struktura koncertu, kdy zahrajete předehru, instrumentální skladbu a v druhé půli symfonii, může být stereotypní. Už jako student, když jsem šel na svého oblíbeného sólistu, tak po pauze jsem odcházel, protože orchestr mě nezajímal. A naopak, když byl dobrý orchestr, nezajímal jsem se o sólistu.
Jaké místo v sezoně mají populárně laděné koncerty, na nichž zní třeba filmové, muzikálové nebo popové skladby?
Myslel jsem si, že to nemůže nic přinést, když orchestr zahraje filmovou hudbu. Pak jsem ale s tím byl konfrontován, že to tak není, a uznal jsem to. Vím o tom, že tak dvacet třicet lidí si po vyslechnutí populárního koncertu třeba s Lucií Bílou přijde koupit předplatné na symfonickou řadu, protože je začne zajímat orchestr. Pokud to bude přivádět nové posluchače, je to dobře.
Na který z koncertů nadcházející sezony se nejvíce těšíte?
Asi na už zmíněnou symfonii v proměnách času a pak také na své vlastní sólové vystoupení. V rámci haydnovského koncertu máme i klavírní koncert, který si tam odehraji. Když usednu za nástroj, je to pro mě úplně jiný pocit. Už nejsem šéf s taktovkou, ale kolega.
Pozval jste k tomuto koncertu jiného dirigenta?
To ne. (směje se) Ale uvažuji o tom. Řada mých kolegů jsou i mí přátelé, třeba Jan Talich nebo Stanislav Vavřínek. Tak věřím, že by mi to přišli oddirigovat.
