Divácky nejznámější je asi váš živý vstup z Aškelonu, kde jste pohotově popisoval protiraketu ještě za letu. Jaké reportáže si sám ceníte nejvíc?
Je několik typů „produktů“, na které jsem hrdý: Někdy je to spíš v tom, že s kameramanem překonáme technické limity, jako když jsme byli schopni vstoupit do vysílání živě z rozbombardovaného Mosulu v severním Iráku – při nestabilitě místních mobilních operátorů a všeobecném chaosu to bylo něco na hraně možného. Někdy jsou to zase momenty, kdy objevíme náhodně českou stopu v Orientu.
Když izraelský tým představoval satelit, který pak poslali na Měsíc, přitočil se k nám mladík, z něhož vypadlo, že studoval v Brně – absolutní náhoda, která nejen že okoření reportáž, ale i lidsky potěší. Někdy bych místo slova potěšit použil spíše slovo dojmout. Nedávno jsme například točili reportáž o 95leté Izraelce, rodačce z Československa, která po 75 letech dostala starožitnosti, jež patřily jejímu tatínkovi a jež se až teď podařilo identifikovat v Česku. Když pak stojím vedle ní a ona říká, že si pamatuje, jak potají kdysi v roce 1938 coby dívka lezla tatínkovi do skříně, aby se dotkla těchto předmětů, které teď opět ležely vedle ní, pak to i s lehce cynickým reportérem zacloumá. No a další kategorií jsou třeba rozhovory s lidmi, jež není snadné „ulovit“ pro interview. To je případ rozhovoru s Benjaminem Netanjahuem, který jsem natočil před třemi lety. Tam spočívá 90 % práce v tom, aby se vůbec podařilo vše domluvit.
Mnozí lidé na Západě fandí nekriticky jedné z těch dvou stran jen proto, že je to pro ně klacek na jejich domácí názorové oponenty.
