Člověk zvenčí by si mohl myslet, že skandál se italsky řekne Berlusconi. Kolik měl bývalý premiér na krku obvinění! Sex s nezletilou, daňové úniky, prostitutky, zneužití úřadu, styky s mafií, korupci. K tomu kolem sebe házel vtipy, které venku budily pohoršení, třeba že se - slušně převyprávěno - pozadí německé kancléřky Angely Merkelové nehodí k sexu.
Přesto ovládal Itálii tak pevně, že se stal nejdéle sloužícím premiérem od dob Mussoliniho. Silvio Berlusconi je už pryč, ale záhada zůstává – pokusme se proto shrnout základní důvody, proč dominoval sedmnáct let italské politice.
Důvod první: je jedním z nás
Berlusconi je typický Ital. Miluje svoji rodinu. Ráno jde do kostela a myslí to smrtelně vážně, odpoledne věnuje manželce a dětem a myslí to taky smrtelně vážně. Večer se sejde s nějakou tou mladou slečnou, protože správný Ital si přece musí umět opatřit před usnutím s manželkou něco dobrého - a čtení to není.
"Je jedním z nás," napsal novinář, spisovatel a znalec italské duše Beppe Severgnini pro časopis Time.
Silvio Berlusconi v roce 1993. Už tehdy se cítil před novinářskými mikrofony jako ryba ve vodě.
"Italové mě mají rádi takového, jaký jsem," prohlásil ve stejném duchu i Berlusconi. Možná proto, že v každém z nich se schovává maličký Silvio – a politik Berlusconi mluvil právě k němu.
Byl tím, čím by si přáli být i oni, trochu arogantní a velmi sebevědomý, ztřeštěný fantasta, který má tolik úspěchu, moci a odvahy, že se mu jeho sny naplní. Je neporazitelný jako vítězný fotbalový tým a je tak bohatý, že klidně může vzdorovat i stárnutí, protože si kliku od jeho ložnice podává nekonečná řada žen a dívek, které jsou tím mladší, čím on je starší.
Neuškodilo mu to. Naopak, viděli v něm bosse překypujícího silou a vitalitou, bohatého, úspěšného a neodolatelného muže, jemuž není problém dát hlas.
Postelové hříchy mu jen prospívaly. Trochu to připomíná skandálky s fotkami, na nichž český bulvár zachytil před volbami Václava Klause s údajnými mladými milenkami. Vzpomínáte si ještě na spekulace, že šlo o řízené úniky? Zní to hodně přitažené za vlasy, ale i v naší společnosti, která si s tou italskou nemá v otázkách nevěry co vyčítat, to stárnoucího šedého vlka náhle ukázalo jako ztělesnění mužné síly, a tedy i vůdcovských kvalit. Kulturní antropologové by si možná vzpomněli na jeden indický stát, kde se mahárádža každý rok musel poddaným ukazovat na balkoně s povinnou erekcí. Opět šlo o demonstraci síly, zdraví a s nimi spojených schopností vládnout a ovládat.
Se svou druhou manželkou herečkou Veronikou Lario měl poměr od roku 1980. O pět let později se rozvedl s první ženou, v roce 1990 si Veroniku vzal. Vydržela to s ním do rozvodu v roce 2010. S ohledem na počet a publicitu jeho avantýr se to zdá neuvěřitelné.
A možná není vůbec náhoda, že se vůbec první zpráva o jeho sexuálních eskapádách kdysi objevila právě v listu, který patřil do Berlusconiho impéria.
Důvod druhý: mediální typ
Před padesáti lety by se Berlusconi v politice ani neohřál. Poslali by ho do cirkusu. Jenže teď je všechno jinak. Berlusconi těžil z přeměny, jíž politika na západě prošla. Zatímco dříve ovládala politika média, teď média ovládají politiku.
Ta je mnohem víc personifikovaná, z vystoupení politiků se stává show. Politik musí bavit. Očekává se, že bude vtipný, zábavný, a když se setká s oponentem, občas na sebe zakřičí, budou se urážet, případně se polijí vodou. Ve vodách, kde není podstatný obsah, ale forma, uměl Berlusconi plavat dokonale. Byl to postmoderní politik: celebrita, muž peněz, jehož vystoupení byla zábavou.
Protože je politika vyprázdněnější, nerozhoduje už ideologie. Když přicházel Berlusconi poprvé k moci, lidi nepotřebovali vědět, co chce, stačilo, že kromě krásné manželky (a dalších krásných žen) vlastní AC Milán. Nebyl to taky rozhodně žádný suchar. Když měl tiskovku s Putinem, jemuž se nelíbila otázka, již dostal do jakési novinářky, Berlusconi natáhl ukazováček a palec, jako by měl pistoli, a naznačil dva výstřely. Pak ještě foukl do "hlavně". Kdo by se nesmál, komu by nebyl takový politik sympatický, už jen proto, že dával najevo, že nebere politiku smrtelně vážně?
Důvod třetí: velký komunikátor
Připomínal Ronalda Reagana, uměl totiž komunikovat, přesvědčit, strhnout na svou stranu. Snadno si otočil veřejnost kolem prstu. Řekl Italům, co chtěli slyšet, i když mu nevěřili.
Pravda byla to, co říkal. Byl to iluzionista politiky, vynikající politický obchodní cestující, který se řídil pravidlem, že vjem je rovnou realita, takže když přesvědčí lidi, aby něčemu věřili, stává se to pravdou. Zřejmě proto o sobě říkával, že je nejlepší premiér a největší politický vůdce na světě.
Důvod čtvrtý: média patří mně
Berlusconi měl obrovskou výhodu v tom, že vlastní drtivou většinu médií. Ne všechna, ale i tak vždy pohodlně neutralizoval veškerou kampaň, kterou proti němu tisk z druhé strany vedl.
Státní žalobci proti němu vznesli přinejmenším 26 trestních oznámení a jen za poslední tři roky přežil přes padesát hlasování o důvěře.
Už v době, když přicházel k moci, vlastnil tři největší soukromé televizní stanice (Italové získávají informace z televize), patřily mu také velké bulvární noviny a seriozní deník. Když moc získal, ovládl také státní televizi, takže měl vysloveně monopol na informace. Z Itálie udělal jedno velké publikum a to si přetvořil na voličskou základnu.
Důvod pátý: osobní kvality
Poslední bod není nejméně podstatný: Berlusconiho vypráskali, takže odešel jako lúzr, ale tenhle člověk je rozhodně neobyčejně chytrý a brilantní. Vypracoval se z ničeho, stal se nejbohatším člověkem Itálie a v politice ukázal, že má přirozené instinkty, jak řešit problémy – anebo jak je neřešit, když je třeba. A hlavně, jak obrátit každou situaci ve svůj prospěch a jak neutralizovat problém, který by ho mohl poškodit.
Když hovoří, působí absolutně přesvědčivě. A jak dokázal za roky v politice, umí být zcela bez skrupulí, když na to přijde.
Je prostě nejúspěšnějším a nejpřesvědčivějším politickým obchodním cestujícím, jakého kdy Itálie od časů Mussoliniho měla.
