„Naštěstí zázračně zafungovala patronka knihy, přes půl tisíciletí stará soška Marie ze zaniklé osady Lochotín na Doupovsku. Podařilo se mně tak na poslední chvíli před Vánocemi najít náhradního zhotovitele textilní vazby,“ řekl Jaroslav Fikar.
V původní tiskárně totiž podle něj hrozilo, že by zabavené vydání knihy posloužilo jako finanční zástava věřitelům.
Kniha Obce za obzorem obsahuje historické informace a staré fotografie ze šestačtyřiceti obcí v karlovarském regionu. A to z období, kdy pouze jednou v historii měly Karlovy Vary více než sto tisíc obyvatel. Bylo to v době župy Sudety mezi lety 1939 až 1945.
Tehdy úředně existovaly takzvané Velké Karlovy Vary. Sahaly od Hroznětína po Bochov a od Mírové až po Hlinky. A součástí Velkých Karlových Varů byl i Lochotín na Doupovsku.
„Dřevěná soška z této osady měla pohnutý osud. Jako jediná z dřevěných soch byla zachráněna během požáru v době třicetileté války a pak byla po léta ikonou procesí 8. září k narozeninám Panny Marie. Lochotínská Madona stála na oltáři, odkud ji někdo v roku 1991 ukradl a prodal do Německa. Jen náhodou byla objevena a vrácena,“ popisuje Jaroslav Fikar osudy patronky knihy.
Dnes je spolu s madonami z dalších zaniklých míst na Doupovsku vystavena v Diecézním muzeu Františkánského kláštera v Plzni. Sošku si někteří badatelé pletou se starší Madonou z roku 1390 z plzeňského Lochotína. Ta je ale z opuky a zdobí plzeňský kostel sv. Bartoloměje.
„Termín Velké Karlovy Vary používali místní už za první republiky, za níž k městu přibyly Hůrky, Dalovice, Tuhnice, Březová a Drahovice. A později všech šestnáct dnešních čtvrtí. Jako úřední se ale název Velké Karlovy Vary užíval od května 1939, kdy připojili k městu obce v širokém okolí,“ vysvětluje Fikar.
Karlovarskou částí se tak kromě Rybář, Drahovic a Bohatic stal Bochov, Bor, Bražec, Bystřice, Činov, Děpoltovice, Dražov, Hlinky, Horní a Dolní Lomnice, Hájek, Hroznětín, Kfely, Kozlov, Lesov, Lipoltov, Nivy, Odeř, Pila, Podlesí, Radošov, Ruprechtov, Sadov, Sedlečko, Stanovice, Stráň, Stružná, Svatobor, Šemnice, Velký Rybník, Velichov i Žalmanov.
Do katastru města zahrnuli úředníci rovněž osady Dlouhá, Dubina, Kozlov, Lučiny, Mezirolí, Mlýnská, Nejda, Německý Chloumek, Nová Víska, Pastviny, Pulovice, Rydkéřov, Stará Ves a Tašovice u Bochova. V čele stál vrchní starosta a termín Velké Karlovy Vary platil více než pět let a ještě deset měsíců po válce.
„Mnozí Karlovaráci jezdili rádi na předměstí Velkých Karlových Varů. Do Děpoltovic a na Velký Rybník to bylo za koupáním, na Pilu za obřím viklanem, do Stanovic pro výtečný chléb a do Lesova na výstavy porcelánu. Všech těchto 46 obcí mělo vlastní historii, ale žádná z nich nebyla nikdy karlovarskou čtvrtí,“ zdůrazňuje Fikar.
Termín Velké Karlovy Vary téměř nikdo nezná. Samozřejmě kromě publicisty Jaroslava Fikara a několika historiků. „Když se mne na radnicích ptali, proč se poprvé v životě dočtou v nějaké knížce o své obci, tak jsem jim předložil originální mapu z června 1939, kde jsou hranice takzvaných Velkých Karlových Varů platné až do října 1945. Až po spatření mapy přestali starostové tvrdit, že jejich obce k Velkým Karlovým Varům nikdy nepatřily,“ usmívá se Fikar.
Nové uspořádání ale obyvatelům malých obcí podle autora knihy nevyhovovalo. S každou maličkostí totiž museli ze svých čtvrtí do Karlových Varů, kde byly všechny úřady. Cesta byla nutná třeba kvůli zápisu do knihy narození i úmrtí. Bylo to podobné jako dnes, kdy třeba obyvatelé obcí musí jezdit do lázeňského města kvůli stavebnímu povolení.
Okurkáři
A protože kronikáři nebývali vždy jen suchaři, kteří uvádějí holá fakta, čtenáři knihy se občas dozví i řadu zajímavostí. Například, proč se zelinářům z Velichova říkalo koncem 19. století „gurkenschieber“ tedy okurkáři. „Vozili výtečné okurky do lázní Kyselka a jejich vozíky s kovanými obručemi rachotily a budily místní obyvatele,“ vysvětluje Fikar.
V zaniklé Dlouhé na Doupovsku zase pěstovali a sušili nejlepší seno, které si objednávali karlovarští fiakristé. Zaniklá je rovněž tradice pupenfabriky v Bochově, kde dělali panenky, a také vyhlášené ručně šité boty, pro které jezdily bohaté měšťanky až z Prahy.
„V Hájku jsem pátral po císařské aleji, o níž psala kronika jako o topolové, a jiný zdroj jako o kaštanové. Byla vysazena roku 1908 na počest císaře Františka Josefa I. k šedesáti letům jeho panování. V místní korespondenci jsme spolu s místostarostou našli udivující zmínku, že alej místní vysadili proto, aby jim císař odpustil. Když totiž projížděl cestou z Ostrova Hájkem, ulomilo se v obci u jeho kočáru kolo,“ poznamenává Fikar.
Unikátní snímky
Kniha mimo jiné nabídne staré fotografie vyhlášených hostinců jako byla roku 1906 Rafanda v Hroznětíně nebo roku 1930 kavárna Mestek v Sadově. Publikace obsahuje i řadu fotografií zaniklých obcí a míst jako byl třeba pivovar v Děpoltovicích a podobně.
„Sběratelskou lahůdkou je autentická fotografie ze 4. října 1938, kdy v šest hodin ráno opustili Karlovy Vary poslední čeští vojáci a četníci. Následují fotografie o tom, že ve městě zůstali jen němečtí obyvatelé a německé nápisy. Historickou hodnotu mají rovněž snímky od sběratelů, zachycující odjezd Čechů z karlovarského nádraží v říjnu 1938 nebo naopak fotografie o odsunu karlovarských Němců z Dolní Kamenné,“ popsal Fikar obrazovou část knihy.