Na konci osmdesátých let existovala ve Spojených státech řada programů pro náhradu letounů, jejichž morální zastarání ohrožovalo závody ve zbrojení se Sovětským svazem. Náhrada se hledala za kolmo vzlétající letouny AV-8 Harrier či bitevní letouny A-10 Thunderbolt II. Poohlédnout se po další generaci nutil zbrojní mašinérii také již patnáct let úspěšně fungující frontový letoun F-16.
Námořnictvo naproti tomu očekávalo posun od slavných letounů F-14 Tomcat a starších verzí letounu F/A-18 Hornet. V roce 1993 tak vznikl program JAST (Joint Advanced Strike Technology), který spojoval jak požadavky amerického letectva, tak námořnictva a námořní pěchoty. JAST přitom nebyl program, který by sloužil přímo k vývoji nového letounu. Šlo spíš o studii, která měla vycizelovat a rozvinout požadavky jednotlivých složek amerických ozbrojených sil a dát je do kontextu s dostupnými i nastupujícími technologiemi.
