Před pár týdny si ale čtyřicetiletý olomoucký rodák a trojnásobný olympionik naordinoval dočista jinou, avšak ještě úmornější aktivitu. A v docela jiném klimatu.
Na světovém šampionátu extrémní triatlonové série Ironman v havajském Kailua-Kona dokončil téměř 4 kilometry plavaní, 180 kilometrů na kole a 42 kilometrů během za 9 hodin a 6 minut. Čas mu stačil na třinácté místo ve své věkové kategorii a umístění v první stovce napříč všemi 2 600 závodníky.
Co bylo na závodě nejtěžší?
Největší respekt jsem měl z plavání. V naší kategorii odstartovalo naráz 600 lidí. Plave se v oceánu, bál jsem se, abych nedostal loktem, nebo se nenapil. Byl to boj o místo i o to, aby se člověk dostal do tempa. Věděl jsem, že na kole i v běhu budu silný. Už před závodem ale bylo nejtěžší se aklimatizovat.
Táta na jaře v 71 letech spadl na kole a zlomil si kost. O půl roku později stál na startu ironmana. Je velká inspirace, ale taky úplnej šílenec!
Jak to?
Kvůli covidu se posouvalo veslařské mistrovství světa a z původních dvou měsíců mezi mistrovstvím a ironmanem bylo jen čtrnáct dní. Jel jsem přímo ze závodů z Račic domů do Olomouce, dobalil jsem věci, složil kolo do kufru, pobral speciální výživu a ve tři ráno už jsme seděli v autě směr letiště. Byla výzva to skloubit. Na Havaji byl dvanáctihodinový časový posun. První tři dny jsem se cítil pod psa. Čím větší na sebe máte očekávání, tím větší to přináší stres před startem, z čehož můžete i onemocnět.
A vy jste nakonec svá očekávání naplnil?
Abych řekl pravdu, tak ne. Chtěl jsem se dostat po devět hodin, což se doposud povedlo jenom dvěma Čechům.
Šest minut navíc ale přece taky není špatný výsledek.
Jasně, i ten výsledek nebyl špatný. Navíc jsem si tenhle závod vysnil, tak jsem rád, že to nakonec tak dopadlo.
Na váš již desátý závod ironmana vás dostala sbírka, kterou jste zorganizoval v srpnu. Od dárců jste vybral přes 80 000 korun.
Sbírka mi pomohla pokrýt základní náklady. Bydlení, letenky, startované. Jsem za to nesmírně vděčný. I tak náš rodinný rozpočet utrpěl díru. Ale bylo to asi naposledy, takže stálo za to se uskromnit. Jen za mě jsem platil asi 150 000 korun. Navíc se mnou letěla i manželka a dvouletá dcera. A to nepočítám jídlo, které je na Havaji několikanásobně dražší. Věděl jsem, kolik potřebuji peněz, a proto jsem rozjel sbírku.
Sponzoři nepomohli?
Víte, než jsem sbírku udělal, vůbec jsem si nebyl jistý, jestli pojedu. Bylo to padesát na padesát. Loni na podzim jsem prošel kvalifikací a věděl jsem, že to sám neutáhnu. Své partnery jsem tenkrát oslovil, ale doba byla nejistá a nikomu se nechtělo dávat peníze jen tak. Já tomu rozumím, poslední měsíce jsou divoké.
Na Havaji jste závodil potřetí. Přišly v závodě krizové momenty?
Určitě. Že tam bude extremní vedro a vlhko jsem věděl, stejně jsem na posledních kilometrech ztratil. Ale nemyslím si, že to bylo o silách. Organizátoři závod udělali do dvou dnů, závodili totiž i ženy a senioři. To znamená, že ve městě bylo dvakrát více lidí a dobrovolníci, většinou běžní Američané, najednou neměli kde bydlet, takže ani nepřijeli. A tak muselo vedení závodu udělat zásahy a na běhu i na kole odstranili několik občerstvovaček.
Což bylo zásadní, že?
Ano. Ani ne pro energii, ale spíš kvůli tomu, že se člověk začal přehřívat. V takových podmínkách musíte zůstat hydratovaný, jinak mozek donutí člověka zastavovat. Na občerstvovačkách pak všichni brali barely a lili to na sebe. Třicet kilometrů jsem to takhle zvládl, pak na mě deficit vody a chladu bohužel zapůsobil.
A stín v nedohlednu.
Běžecká trasa sice začíná v městečku, ale většina pak vede po dálnici, kde jediné, co vrhá stín, jsme my závodníci. Troufnu si tvrdit, že rozpálený asfalt mohl mít klidně padesát stupňů. Když jsem zastavil, cítil jsem, jak to žhne. Plus úmorná vlhkost. Každý druhý den jsem pral prostěradla, v noci jsem se neustále potil i s klimatizací.
V seniorské kategorii se na start postavil i váš táta, závod dokončil po patnácti hodinách...
A stal se tak nejstarším českým účastníkem, co dokončil závod. Má jedenasedmdesát, to je neuvěřitelné. Navíc na jaře spadl na kole a zlomil si kost. Půl roku stál a stejně se pak postavil na start. Úplnej šílenec! (smích)
A asi i velká inspirace, že?
Ano. Nejen pro mě, ale pro všechny, kdo ho alespoň trochu znají. Většina lidí si sice nejspíš ťuká na čelo, ale táta má neuvěřitelně pevnou vůli a dokáže překonávat nesnáze.
Miroslav Vraštil starší objel s ironmanem několikrát planetu.
Jaký jste měl program po Havaji?
Vrátil jsem se a začali jsme zimní přípravu. Minulý týden jsem se vrátil z kratšího soustředění ze španělské Sevilly. Tam je pořád teplo, takže bylo fajn opustit trenažery a vydat se na vodu.
A teď?
Až do konce února na trenažerech.
Jak tedy vypadá váš den?
Na trenažéru jsem jednou nebo dvakrát denně, záleží, jestli mám v tréninku i posilovnu. Někdy mám odpoledne ještě dvě hodiny kola, nebo osmdesát minut běhu. Je to variabilní, ale trénujeme dvoufázově, takže je to podobně jak v létě. Na vodě ovšem jezdíme trošku pomaleji než na trenažéru, tady se snažíme jet podle wattů. Například sedmkrát osm minut naplno, nebo vytrvalostně dvacet až třicet minut opakovaně s pauzou na napití.
Uff...
Ale má to i výhody. Mám trenažér doma, takže můžu trénovat tam. Nastavím si režim, to mi vyhovuje. Je to sice každý den podobné, ale zvyknete si. Mně denní harmonogram sedí, navíc do toho krásně zakomponuji i rodinný život.
Přesto je to ale pořádná dřina, což?
Každopádně, ale sportovní život není nekonečný. Je to náročné, dělám to dlouho a teď už vidím i nějakou konečnou stanici. Mám štěstí, je to pro mě nejlepší práce na světě, byť fyzicky náročná. Ale je to dobrej job, navíc i cestuju.
Konečnou stanicí myslíte olympiádu v roce 2024?
No, nejde to dělat do nekonečna. Už k loňské olympiádě jsem přistupoval jako k poslední. Říkal jsem si: Hlavně, ať to stojí za to! Dal jsem do toho maximum, pak se hry o rok odložily a ty další jsou blízko. Disciplína lehkého dvojskifu původně v Paříži být neměla, ale to se změnilo. A já zase začal uvažovat tak, že mám před sebou poslední dva roky veslování.
A jak se cítíte?
Dobře. Předloni jsem si myslel, že jsem na fyzickém vrcholu. Loni jsme ale začali jezdit ještě líp. Asi se mi podařilo nějak překonat své limity. Na světovém šampionátu v Račicích jsme zajeli tři neskutečné závody. Vyhráli jsme semifinále, finále se nám sice nepovedlo, ale v naší vyrovnané disciplíně to byl super výsledek.
Co bude super výsledek v Paříži?
Minule jsme se dostali do hlavního finále, bylo by hezké to zopakovat. K tomu budeme směřovat. Ale já chci hlavně v klidu odejít. Dát do toho všechno, maximum, abych měl ze sebe dobrý pocit a čisté svědomí. Když se nám povedou rozjížďky, uvidíme...
Parťák Jiří Šimánek to má stejně?
Věřím, že tu dřinu dva roky vydržíme. Myslím si, že mu přes zimu nastavuji poměrně dost vysokou laťku. Ale on je výbornej, vždy se dokáže vyhecovat. Hlavně si přeji, ať si užíváme tréninky a zůstaneme zdraví.
