Od 20. prosince, kdy ji v jejím prostějovské bytě nožem těžce zranil neznámý útočník, uběhl necelý půlrok. Petra Kvitová je zase tam, kde si být předsevzala.
A tenis v sobě přirozeně nese i prohry. „Pohádka je u konce,“ pronesla, když prohrála s Bethanií Mattekovou-Sandsovou 6:7, 6:7. „Teď začne obvyklá práce, na což se těším ze všeho nejvíc. Budu se zaměřovat jen na tenis a na to, co v něm potřebuju zlepšit.“
Jak tedy Roland Garros hodnotit?
Vlastně jsem neměla žádná očekávání. Chtěla jsem jen přijet a zahájit svůj comeback. Úkol je splněn, jsem za to ráda. A taky jsem šťastná, že tohle skončilo. Zájmu o mě bylo opravdu hodně, Wimbledon by v tomto směru měl být mnohem klidnější. Už se na trávu těším.
Co nejhezčího si odsud uchováte v mysli?
Určitě to, jak jsem vyhrála první kolo. Bylo to ohromně emotivní. Být zpátky na kurtu je úžasné. Tenis mi moc chyběl, vždyť ho miluju už od dětství.
Váš trenér říkal, že nejdůležitější je to, že vaše levá ruka nebolí.
Důležitých věcí bylo asi víc. To, že vydržela i po zápase, je věc první. Uvidíme, jaké to bude večer nebo zítra, jestli k sobě přijde... Dneska podle mě nebyla tak dobrá jako v 1. kole, ale takové dny asi budou a budu se na to muset připravit. Druhou věcí je, že jsem si odbyla to, co jsem měla. Teď bude v přípravě všechno jako předtím.
Co jste dnes s rukou měla?
Ten pocit se strašně těžko popisuje. Někdy se vzbudím a je to dobré, jindy tam něco není v pořádku. Jestli jsou to jizvy, nebo je ruka trošku oslabenější... Čas na to, že se má všechno hojit, ještě pořád je. Pár měsíců to zabere a pak se uvidí, jak bude ruka reagovat.
Zvládla byste proti Mattekové-Sandsové i třetí set?
Byla jsem už trochu unavená, ale myslím, že bych to dala. Kdybych byla v zápase, určitě bych tam nechala všechno. Fyzicky jsem připravená dobře: lezli jsme po horách, běhali jsme, sprintovali, hodně jsem plavala. Takže i plíce by mohly být o trošku lepší (úsměv).
Když jste duel zakončila dvojchybou, vaše raketa letěla na antuku. Dost novinka, že?
Raketou nehážu nikdy, ani na tréninku. Nejsem si jistá, jestli se to tátovi líbilo (úsměv). Byla jsem naštvaná, dvojchyby v tie-breaku nejsou nic příjemného. Na tom musím zapracovat, ale beru to, na tréninku jsem toho moc nenapodávala. Budeme na tom pracovat dál a dál a dál. Pořád.
Je to znamení, že ve vás dál plane vášeň?
Bojovala jsem. Mám v sobě pořád motivaci, což je dobré. Ne že si tam budu jenom pinkat.
Se soupeřkou jste se u sítě objaly, co vám říkala?
Že je ráda, že mě vidí zpět – a že jsem po tak dlouhé pauze hrála dobře. Popřály jsme si navzájem hodně štěstí. To mi tady říkal každý a všichni se tvářili hrozně mile. Bylo to pro mě opravdu příjemné.
Co bude dál, míříte zpět do vlasti?
Poletíme domů ve čtvrtek, už tu nemám moc co dělat. Rodiče by i tak letěli zítra, bratři musí do práce.
A tenisově? Třeba i tři turnaje na trávě, tedy Birmingham, Eastbourne, Wimbledon?
Abych pravdu řekla, zatím nemám tušení. Všichni jsme čekali na to, jak se mi povede tady v Paříži, jak na tom bude ruka. Sedneme si s týmem a rozmyslíme se, jak program do Wimbledonu naplánovat.
A kdyby to bylo jen na vás?
Těžko říct. Nemám nic nahráno, takže bych měla mít co nejvíc turnajů, na druhou stranu musíme najít balanc, aby ruka nebyla přetížená. O tom se často bavíme, aby se nic nezkomplikovalo, nedostal se tam třeba zánět. Pojedu za panem doktorem Kebrlem do Vysokého nad Jizerou, určitě se na ruku musí podívat. Doufám, že tam nenajde nic špatného.
