Synové jeho někdejších spoluhráčů už za ty roky vyrostli v jeho současné parťáky. A tak zatímco Tomáš Kafka hrál na svém prvním světovém šampionátu i s útočníkem Luďkem Benešem, teď – o 16 let později – se na turnaji potká s jeho synem Markem.
„To, že jsou spoluhráči o deset patnáct let mladší, mě omlazuje a já stárnu pomaleji než vrstevníci,“ říká 38letý Kafka. V sobotu v lotyšské Rize pro něj začne už deváté mistrovství světa.
Baví vás florbal pořád stejně?
Možná jsem ho před lety dělal s větším nadšením. Vlastně je to pravděpodobné. Ano, mladší spoluhráči okolo mě omlazují, a když potkám spolužáky z vejšky, vidím, že mentálně i fyzicky stárnu pomaleji. Negativum je, že když jsem hrál s vrstevníky, bylo to zábavnější. A víc zábavy mi kolem florbalu chybí. Je mezi námi díra, která vzniká tím, že dnešní generace frčí na něčem úplně jiném než my.
Čím to je?
Pokémoni, mobily, počítače konzumují spoustu jejich sociální energie, kterou by jinak mohli věnovat týmu. Když mi bylo dvacet pětadvacet, chodilo se do hospod, na diskotéky a většinou šel celý tým. Strhnout dnes tým, aby dělal něco společně, je takřka nemožné. Nedávno jsem o tomto tématu měl dokonce školení.
A co jste se zjistil?
Že moje generace je poslední, která, když měla kamaráda, tak ho chtěla se vším všudy. Zahrnovala ho do všech svých aktivit. Dnešní generace má kamaráda na počítačové hry, jiného na florbal, dalšího na sázení. A nechtějí je mixovat. Kamaráda z florbalu netahají, aby s nimi hrál hry. Prostě si drží odstup.
V čem se ještě florbal změnil?
Je rychlejší, víc fyzický. A hraje se tvrději. Díky vývoji hokejek i díky technologii míčků se třeba o dvacet procent zrychlila střelba. Ale spousta věcí je stejná. Když si vybavím můj první šampionát v roce 2000, tak tam jsme poprvé zahráli slušné výsledky s týmy z velké trojky. Remizovali jsme s Finskem, jen o gól prohráli se Švýcarskem. Ale tehdy jsme si uvědomovali, že jsme horší. Že to musíme zabetonovat, semknout se, že musíme makat o třicet procent víc než soupeř a musíme hrát srdcem. Teď tým takhle nepřemýšlí. A to je chyba, musíme to zase do hlav dostat. Protože Fini, Švédi jsou výrazně před námi. A bez prvků, které jsem jmenoval, s nimi nebudeme hrát vyrovnaně.
Vy pořád najdete motivaci?
Jsem takový, že začnu fungovat na maximum v situaci, kdy vím, že už je to potřeba. Funguji takhle v práci (Kafka je vyšetřovatel daňových podvodů), funguji tak asi i doma. A ve florbale to není jinak. Není to tak, že bych se na to rok a půl před mistrovstvím úplně vykašlal, ale čím je blíž vyvrcholení, tak na sobě pracuji intenzivněji. Zase jsem změnil jídelníček, zhubl, pracoval s kondičním trenérem. Zkrátka zařadil jsem vyšší rychlost.
A zase jste se dostal do nominace.
Taky když si přečtu internetové diskuse, lidi v nich říkají, že jsem starý. Píšou, ať jsem soudný a odmítnu nominaci. Schytávám kritiku.
Ženou vás takové řeči dopředu?
Přispívají k tomu, abych ještě víc času a úsilí věnoval přípravě. Takže komentáře způsobily, že jsem se ještě víc zkoncentroval na poslední měsíc před šampionátem. Musím poskládat trénink a odpočinek, protože je mi 38 let a musím zvážit, jak nakládat se svým tělem.
Jste čerstvě dvojnásobný otec. V práci vytížený. Uvažoval jste tedy někdy – už i kvůli zmíněné proměně vztahů v týmu – že byste s vrcholovým florbalem skončil? Že byste hrál třeba za veterány, chodil na pivo...
Řídím se radou mých strejdů, kteří byli úspěšní ragbisti. Jmenovali se Jágrové a hráli asi do čtyřiceti. A ti mi říkali: Dokud můžeš, tak hrej. Jak jednou přestaneš, už není cesty zpět. Zatím se toho držím.
Tomáš Kafka„Tentokrát chci medaili pro syna“ Na minulé mistrovství světa v roce 2014 jel Tomáš Kafka jako čerstvý otec dvouměsíční dcery Karolíny. A po vítězném zápase o bronz ve Švédsku říkal: „Jsem rád, že jí mohu pověsit medaili na krk. To byl můj úkol.“ Teď už je z gólmana Tatranu Střešovice dvojnásobný táta, protože před třemi týdny přišel na svět syn Jakub. A brankář Kafka před odletem do Lotyšska s úsměvem tvrdí: „S medailí chci být konzistentní, aby ji syn dceři nezáviděl.“ |
Hokej měl Dominika Haška. Házená má zase Martina Galiu, Petra Štochla. Florbal vás. Čím to, že u gólmanů věk nehraje roli?
Chytání je hodně o zkušenostech. A když jste dlouho u toho dění na mezinárodní scéně, tak logicky zkušenosti rostou. A je pak hrozně těžké, aby přišel někdo, kdo bude rázem o dvacet třicet procent lepší v jiných disciplínách. Že bude mít super reflex, pohyb. On musí být výrazně lepší než já se zkušenostmi. Trenéři se podle toho rozhodují. Proto těžko odstaví gólmana, který tam je deset let. Navíc nestačí být o třicet procent lepší měsíc, musí to prokázat dva roky. To znamená, že musí dlouhodobě chytat jako jednička. Musí mít důvěru ve svém klubu, nesmí být zraněný. Když zůstaneme u florbalu a podíváme se na to touhle optikou, výběr gólmanů, který trenéři české reprezentace mají, není tak široký.
Máte za sebou osm šampionátů, které tři si okamžitě vybavíte?
Určitě rok 2004, kdy jsme udělali stříbro. Tým byl hodně postavený na emocích, na dřině. Byli jsme skromní, měli respekt k soupeři. Užívali jsme si každý úspěch, každý gól, energie z lidí čišela. Pak ve vzpomínkách vybočuje nepovedený šampionát z roku 2012. Tam o nás bylo postaráno nejlépe ze všech dob. Zacházeli s námi v rukavičkách a paradoxně to způsobilo, že jsme zpohodlněli, chyběla bojovnost. A pak jsme dopadli tak, jak dopadli (Češi skončili sedmí). A ještě zmíním mé první mistrovství. Bylo velmi důležité pro mou kariéru.
Jaké bude to deváté v Lotyšsku, které začíná v sobotu?
Nejtěžší bude přehoupnout se přes špatné výsledky, které jsme měli mezi šampionáty. Dva roky jsme neporazili nikoho ze silné trojky (Švédsko, Finsko, Švýcarsko). Takže se na to musíme připravit mentálně a zvládnout první dva zápasy proti Norsku a Lotyšsku. Když se nám povedou, celý šampionát dopadne dobře.
