Co si z Ria nejvíc zapamatujete?
Mám dva zážitky, které bych vypíchla. Souvisí spolu. První je zápas s Makarovovou. Fandila mi spousta Čechů. I díky nim jsem to zvládla. Bez nich by to nebylo růžové.
A ten druhý?
Oslava s partou sportovců v Českém domě. Z ní mám asi ještě silnější dojmy. Skvěle jsme si sedli.
Je pro vás, povoláním sólistku, zvláštní sdílet radost s jinými?
Trochu se to podobá Fed Cupu, kde je nás víc a bojujeme za stejnou věc. Na olympiádě jsme všichni soutěžili za naši zemi. Každý má svůj příběh a ti ostatní se v tom vašem nějak najdou. Přemýšlíme navzájem o našich sportech, nacházíme stejné aspekty, hlavně v psychice.
Třeba jak kdo bojuje s trémou a zvládá tlak?
Ano, mně třeba připadá neskutečně náročné judo - Lukáš Krpálek musí zvládnout celý turnaj v jednom dni. Šermíř má strašně krátký zápas, zatímco ten můj trvá hodinu a půl nebo dvě. Jsem úplně kantáre, ale druhý den musím vstát a jít do toho zase.
Tomu se divili jiní sportovci?
Přesně! Ptali se mě, kdy hraju, a já říkám: „Za chvíli.“ A oni: „Cože? Dneska? Vždyť jsi hrála včera!“
Našla jste si v Riu nové přátele?
Hm. Určitě. Hlavně v té první partě, se kterou jsem strávila nejvíc času. Scházeli jsme se docela často. Klára Spilková, judisti, vodáci, šermíř... Budu moc ráda, pokud se na konci roku potkáme a pokecáme.
V Londýně jste bydlela v pronajatém domě, v Riu ve vesnici. Splnila olympiáda vaše představy, co se týče soužití s výpravou?
Já se sem hrozně těšila. Na předchozím turnaji v Montrealu jsme si říkaly: „Ať už to tady skončí, jedeme do Ria!“ No a mně se tu líbilo nad očekávání, což zařídili hlavně prima lidi. Sportovci, doktoři, fyzioterapeuti, vedení výpravy. Fakt tu vládla báječná pohoda. To heslo „Jsme jeden tým“ vůbec nebylo jenom klišé. Z toho jsem nadšená.
Nemrzí vás někdy, že jste se nedala na kolektivní sport?
Někdy jo. Ale o to víc si společné chvíle užiju. Jako ve Fed Cupu. Nevím, jak by mi vyhovoval třeba volejbal. Holčičí týmy se dost těžko vedou. Stačí jedna, která to rozkope, což bych já nezvládala. Jsem ráda, že hraju tenis. A Fed Cup nebo olympiáda je super bonus.
Jak jste vlastně pojala svůj posoutěžní týden?
S pochroumanou nohou jsem tři dny nemohla trénovat. Takže jsme slavili. (směje se) Společně s vítězstvím ve Fed Cupu to byla nejlepší oslava. Pak jsme se loučili s tou první skupinou, což byla spíš smutná záležitost. Pak jsem nastydla, pořád ještě smrkám. Teď už ale s Davidem (kondičním koučem Vydrou) zase makáme a párkrát jsem si byla lehce pinknout, jen abych držela raketu v ruce, kvůli mozolům.
Jaké závody jste viděla naživo?
Atletiku. Bolta, oštěpaře. A desetibojaře, byli pak tak vyřízení, že nemohli ani chodit. Žasla jsem na dráhové cyklistice: zblízka je to děsná rychlost. A stačí uhnout o centimetr, ležíte a jste úplně v prčicích.
Co jste viděla z města?
Byla jsem se fotit na pláži s medailí a vyrazili jsme na výlet kolem okolních ostrůvků. Zastavili jsme se asi na třech místech. Vyzkoušela jsem si pádlování na prkně, koupali jsme se, voda byla příjemně teplá. Vypadalo to tam nádherně, jako v pohádce. Chtěla jsem se podívat k soše Krista, ale jak jsem onemocněla, radši jsem to vzdala.
Hýčkáte si medaili? Zkoumáte ji?
Ne. Vůbec. Neoprašuju ani wimbledonské talíře, které jsem si uložila u našich. Důležitější jsou vzpomínky, které se k trofejím vážou. Medaili mám schovanou v kabelce. Jen první den jsem ji ukazovala zájemcům. Je bezva, že jsme měly s Luckou Hradeckou na pokoji dvě, obě bronzové. Nepopleteme si je, protože je na nich napsané, za co jsou.
Jak ve vás doznívá ten úspěch?
Strašně zvláštně. Bez medaile, bez euforie a zadostiučinění bych si to v Riu pak vůbec nemohla užít. Asi bych tu ani nezůstala. Uvědomuju si, jaký je to úspěch, když vidím, jak Zuzka Hejnová skončila čtvrtá. Jak o ty placky všichni bojujou.
Takže stálo za to se hecnout do boje třetí místo, že?
Jo, nakonec jo. Pro mě byla strašná rána, když jsem prohrála semifinále s Puigovou, což mě bude dlouho mrzet. Druhou ránu už jsem dostat nechtěla. Kdyby mě porazila Keysová, nemohla bych si moc vyčítat. Zápas měl výbornou úroveň.
Ale stejně by vás to štvalo, ne?
Štvalo.
Vážíte si posledního vítězství i proto, že jste zdolala nastupující hvězdu, která už je v Top 10?
Jo, to je možné. Byla trochu favoritka, na kurtu to bylo vyhecované. Super mač, prestižní...
A ani jste nepředvedla ty své typické výkonnostní vlny.
Že ne? Hlavou jsem to zvládla dobře. Musím se někdy pochválit... Teď jsem si vzpomněla: před Roland Garros jste se mě ptal, jestli mi pořád stojí za to jezdit po turnajích.
Ano, jestli by vám nebylo líp bez porážek v úvodních kolech...
Tak vidíte, stojí. Za zážitky z Ria mi všechno to pachtění stálo.
Odměnu za vytrvalost jste si zasloužila, jenže teď vás zase čeká běžný režim na WTA Tour. Jak těžko do něj po brazilském příboji vášní budete naskakovat?
Bude to zvláštní. Jsem emocionálně úplně vyčerpaná. Bude se mi hrozně stýskat po olympiádě, po všech lidech. Musím se s tím poprat. Všichni letí domů, slaví na Lipně, jak bylo vidět na videích. Jen my to nezažijeme, nás čekají další turnaje.
Neměla byste to jednodušší, kdybyste věci brala víc jako robot?
Taky mě někdy štve, že jsem tak citlivá. Nejen v tenise. Pozoruju ostatní lidi, prožívám věci s nimi, což mě vyčerpává. Tenis je vůbec někdy na palici. Záleží, jak se vzbudíte, co předvede soupeřka.
V sezoně se vám dlouho nedařilo. Skončí až v listopadu při finále Fed Cupu. Kolik vám do jejího závěru zbylo elánu?
Ještě bude dlouhá. Ale třeba na finále Fed Cupu se těším. Předtím do Asie moc ne, jako obvykle. Teď je nejblíž US Open, to je můj příští vrchol. Ono to nějak dopadne.
Tíží vás, že v žebříčku vám brzy zmizí 900 bodů za titul v New Havenu a čtvrtfinále US Open?
(lehce přikyvuje) Asi to vzadu v hlavě mám. Je to maličkost proti tomu, co jsem zvládla teď. Až zase naskočím do toho kolotoče... Prostě, není to právě snová sezona.
Přinesla vám hodně otřesů. Vzala jste si z ní nějaké poučení?
Já si hlavně přeju, aby už skončila. Vážně je turbulentní. David Vydra je super držák. Všechno se mnou prožívá, což není jednoduché.
Propustila jste kouče Kotyzu, zrušila zásnuby, vypadla jste z Top 10, získala jste medaili. Posunuly vás ty události někam?
Těžko říct. Předchozí roky byly pořád stejné a najednou tolik změn. Věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Teprve se uvidí, jestli se poučím. Teda doufám, že se poučím!
Pořád si myslím, že na profesionální tenis nemáte ideální povahu. Co vy na to?
Nejsem robot, no. Tu touhu v sobě pořád mám, ale záleží na její míře. A když ji tolik necítím, tak se podle toho chovám. Neumím se přetvařovat a nedělám to ani na kurtu. Možná je to blbě. Jenže mně by to bralo hrozně moc energie.
Unavuje vás stále narážet na vlčice, jež jdou po krku dvojnásobné vítězce Wimbledonu?
Hm. Asi jo. Sice jsem si zvykla, ale ty holky často proti mně hrajou opravdu dobře. Nic nic, pak jdou na mě a já koukám, jak válí. Není to sranda, no. Ale pod tlakem budu pořád, z toho už se nevyvléknu.
Na jaře jste tvrdila, že vás tenis pořád ohromně baví. V Riu jste prohlásila, že vás vábí příští olympiáda v Tokiu. Vážně chcete vydržet tak dlouho?
Momentálně jsem tak vyždímaná, že nevím, co vám na to mám říct. Kdybych to třeba zabalila příští rok, jednou bych si strašně vyčítala, že jsem to nezkusila dál. Končit nechci. Tenis mám ráda, je to můj život a myslím si, že ještě nejsem tak stará. Tokio mě opravdu láká. Chci zjistit, na co ještě mám.
Vrátit se do Top 10? Vyhrát třetí grandslam? Opřete se do toho, až doklepete tuhle sezonu?
Budu se chtít zmáčknout. Určitě od sebe očekávám víc. Spousta holek na chvíli vypadla ze špičky, ale vrátily se. Byť jim to trvalo delší dobu, dál bojovaly. Venus Williamsová, Šarapovová, i Serena měla trable. Z těch bych si chtěla vzít příklad.
