Na konci bylo dobře zvládnuté prodloužení pondělního pátého zápasu série o třetí místo v Nymburce, ve chvíli, kdy toho už všechny hráčky měly více než dost. Možná právě proto se Jozef Rešetár, kouč, který Karu Trutnov po pěti letech dovedl k ligovým medailím, při vysvětlování, co bylo pro úspěch družstva důležité, vrací přesně o rok zpátky.
Tehdy totiž začínala letní příprava družstva na bronzovou sezonu. „Kondice nám hodně pomohla. Ukázalo se to už ve čtvrtfinále s Valosunem a teď také,“ říká trenér, jenž do Trutnova přišel před dvěma lety k mládežnickým družstvům, ale hned na podzim převzal ligový tým žen, „vrátilo se nám to, co jsme před rokem začali.“
Takže tam hledáte základ tohoto úspěchu?
Když jsme předloni na podzim s Pavlem Prokešem družstvo přebírali, bylo na jedenáctém místě. Potřebovali jsme se dostat výš a také jsme věděli, že by hráčky potřebovaly víc fyzicky zatížit. Jenomže v rozehrané sezoně to jde těžko. Proto jsme vlastně už před rokem začali s fyzickou přípravou, i když sezona začínala až na konci října. Myslím si, že se nám to vyplatilo.
Získali jste bronz i přesto, že jste do play-off šli až ze šestého místa. To se v české lize ještě nikomu nepodařilo.
Svědčí to podle mě o tom, že jednak se česká liga hodně vyrovnala a jednak že šla úrovní nahoru. Ani družstva z konce soutěže nebyla lehkými soupeři. A bylo to vidět v play-off, třeba Hradec, který byl druhý, potřeboval na vyřazení sedmé Slavie pět zápasů.
Svoji cestu za bronzovou medailí jste zakončili až v prodloužení pátého, určitě posledního zápasu. Jaký z vašeho pohledu byl?
Jako na houpačce. Nejdřív vedl soupeř, my ho dotáhli, pak zase my a stejně to nestačilo.
Před poslední čtvrtinou jste vedli o deset bodů, necítili jste se už trochu bronzoví?
Vůbec ne a bohužel se to ukázalo. Ztratili jsme několik míčů, neproměnili několik šancí, ale v závěru na tom byl podobně i soupeř. Nám pomohlo, že za stavu 58:57 proměnil jednu ze dvou šestek a jen vyrovnal, my zase nevyužili následujících sedmnáct vteřin k tomu, abychom rozhodli. Bylo to těžké, k tomu atmosféra velkého zápasu. Asi k těm chybám v závěru přispěla i únava.
Myslíte z náročného programu, který tato série měla?
Přesně tak. Hrálo se pět zápasů v sedmi dnech a hrát dva dny po sobě, pak mít den pauzu a to samé znovu, to je opravdu hodně náročné. Vedle toho, že jsme nakonec uspěli, si cením i toho, že se nikdo nezranil. A s přihlédnutím k tomu, co obě družstva musela absolvovat v závěru sezony, tak si tu medaili zasloužila obě.
Pak jste si k tomu ještě přidali prodloužení.
To už je vedle fyzičky náročné i na psychiku, ostatně jako vždy rozhodující zápas. My jsme v tomhle obstáli, vnitřní síla byla u našeho družstva velmi dobrá.
Asi to nebylo lehké takhle dát dohromady, třeba Američanky vám v sezoně přidělávaly starosti.
Je pravda, že dvě z těch prvních nevyšly, ale pak se to uklidnilo a byly důležitou součástí družstva.
Je pár hodin po konci úspěšné sezony, už přemýšlíte, co bude v té příští?
Zatím předčasná otázka a spíše na vedení klubu. Bylo by fajn toto družstvo zachovat, ale to bude vycházet od dalších jednání.
